Jdi na obsah Jdi na menu
 


Argo - psí gurmán

9. 11. 2012

Argo – psí gurmán

V knížce pí Heidrun Blasiusové jsem se mimo jiné dočetla, že někteří hovawarti jsou velmi vybíraví v jídle a v neobvyklé míře odmítají pro psy jinak běžnou stravu. Tehdy jsem netušila, že jednoho takového psího gurmána budeme mít právě my v Argovi…

Již když jsme si Arga odváželi, byli jsme paní chovatelkou informováni, že štěňátka žerou všechno, vařili jim maso s mrkví a dalšími přílohami, ale nejraději že mají nudle s tvarohem. A každý den jim chodili pro mléko od krávy, se kterým neměli nejmenší problém. A tak jsme v tom vaření pokračovali i doma podle jídelníčku z knížky, místo mléka od krávy muselo Argovi stačit polotučné z PET láhve, kterého ale dokázal vypít půl litru denně (obyčejná voda mu zrovna moc nechutnala) a od nás měl i sem tam něco od stolu (což se samozřejmě nemá, ale kdo by odolal milému štěňátku…?).Netrvalo dlouho a Argo si začal v jídle velmi vybírat. Nepomohlo ani nechat jej trochu vyhládnout. Měla jsem strach o rychle rostoucí (tehdy čtyřměsíční) štěně, k našemu tehdejšímu veterináři chodili také majitelé jiného hovawarta se zborcenou kostrou a speciální výživu musela mít kdysi jako štěně i naše oblíbená Sára, a tak jsem raději přizpůsobila vaření Argově chuti, aspoň dokud nebude mít rychlý růst za sebou… Znamenalo to například i střídat jídla, když dostal stejné po třetí za sebou, už ho nechtěl. Jídla s omáčkami, která se lepila dohromady, vůbec odmítal a pokud jsem to nechtěla další den vyhodit, nezbylo mi, než krmit ho z ruky a přestat mu takové jídlo nabízet. Syrové maso ho nelákalo vůbec, zato buchty, ovocné knedlíky s makem nebo praženou strouhankou (samozřejmě polité máslem), peciválky, palačinky s tvarohem a jiné podobné věci, které by pes neměl dostávat (i když na venkově by je měl jako zbytky a hovawart vznikl v podstatě jako selský pes) to bylo hned v něm a koukal po nás, jestli nebude ještě přídavek.

Granule, byť sebepoctivější, samotné naprosto odmítal. To už musel mít skutečně velký hlad, aby si jich (výjimečně) trochu nabral (dostával kanadské granule s vysokým podílem lososa). Zkusila jsem ho „ošidit“ přimícháním nadrobno nakrájeného salámu – nejprve šunkového, pak Vysočiny (kvůli aromatické vůni i chuti), jenže milý pejsánek (když ten hlad nebyl zase až tak velký)  se zachoval jako mlsná kočka: velmi pečlivě vybral salámek, když náhodou nabral granuli, tak ji štítivě vyplivl, a tak jediná možnost, jak do něj dostat vyváženou psí stravu, byla nakonec kombinace vařeného jídla s kvalitními granulemi.

Kromě toho až do Argova půl roku dostával 1 žloutek denně a všechny skořápky z vajec, která se doma spotřebovala. Když měl Argo potřebu vápníku, poznali jsme to hned podle rychle sežraných skořápek. Výživové doplňky z obchodu pro zvířata nechtěl, i lákavě vonící dovozové (a pěkně drahé) tablety od veterináře jsme museli zabalovat do taveného sýra, aby je náš psí gurmán vůbec nějak sežral.

A ke všemu začal již jako malé štěně odmítat jídlo z plastové misky, musela jsem mu pořídit porcelánovou misku a na mléko další. Když pak vyrostl a miska na porce nestačila, mohli jsme mu dát na jídlo misku nerezovou. Přes svoji mohutnost toho nikdy moc nespořádal, tak jsme měli velikost misky jen pro menšího psa. Miska na mléko mu vydržela několik let a za svůj život potřeboval postupně jen dvě.

Brzy se naučil, že volání rodiny na víkendovou svačinu ke kávě znamená vždy nějaký pamlsek ze stolu a na zavolání: „Kafeee!“ reagoval vždy první a okamžitě byl doma. Moje máma vždy ke kávě upekla nějakou buchtu či bábovku a protože byl Argo jejím miláčkem, pekla je myslím hlavně kvůli němu… Vždycky, když k nám s otcem došli na návštěvu, dávala hned po přivítání Argovi ochutnat, co přinesla. A pak jsme u kávy slyšeli buď: „Dneska se mi bábovka povedla, Argovi moc chutnala“ a nebo: „Nevím, jak vám bude chutnat, Argo se na ni moc nadšeně netvářil“… No, každopádně se mámě povedlo Arga pořádně rozmlsat a udělat z něj pravého „buchťáka“. Říkala jsem si, že na takhle rozmlsaném psu je jedna pozitivní věc: protože hned tak něco nesežere, nikdo nám jej aspoň neotráví… A ani neuplatí, kdyby snad k nám přišel krást.

Psí pamlsky Argovi nic moc neříkaly (v tom je kupodivu Dar velmi podobný). Měl rád hlavně kolečka Frolic a pak až ve stáří i tyčinky z buvolí kůže, tyčinky na čištění zubů a sušená střívka. Pokud jsme jej ale měli motivovat na táborech k nějakému výcviku, museli jsme vozit sebou na odměny za práci štangli Vysočiny.  Jednou se nám povedlo zaměnit Argovu Vysočinu za náš Poličan a stali se tak terčem vtípků výcvikářů. Ruka navoněná Poličanem byla neodolatelná i pro ostatní psí účastníky…

S výjimkou kostí (ty nikdy nechtěl syrové, nejraději měl pečené, až v pozdním stáří mu zachutnala telecí žebra) Argo nerad kousal velká sousta. Vždycky si počkal, až mu třeba půlku buřta nakrájím na menší kousky. (Tahle zajímavost nám vzbudila velký ohlas při zábavné soutěži na táboře, kdy jednou z disciplín byl „aport buřta“. Hodnotilo se, zda pes hozený buřt přinese a nebo aspoň kolik z něj. I výborně vycvičení psi obvykle rychle buřt zhltli a pak přiběhli k pánovi, ale ne tak Argo. Za hozeným buřtem pomalu vyběhl, sebral ho ze země a naprosto nepoškozený odevzdal páníčkovi. Všichni ovšem řičeli smíchem na můj povel“ „Argo, přines, panička nakrájí…!!“ Samozřejmě jsem pak Argovi ten buřt za odměnu podle slibu nakrájela a dala sežrat.)

Když pak se naše domácnost pomalu rozrůstala o kočičí členy, bylo u nás k vidění něco jinde asi naprosto nemyslitelného: kočičí misky mohly být na zemi pod Argovou jídelní lavicí nebo na terase a Argo si jich ani nevšiml, zato do jeho misky chodily kočky hodovat a občas i dožírat, co po Argovi zbylo. Argo je nechával. Věděl, že u nás není o jídlo nouze a když má na něco chuť, stačí mu se na nás dlouze zadívat a když se naše oči setkaly, mírně se olíznout. Pak následovala otázkami: „Argo, co bys chtěl?“ A Argovo další, výraznější olíznutí. Na maso či salám se při další otázce nebo ukázání kousku olízl jen slaběji, zato na palačinky či bábovku skutečně velmi poctivě. Olíznutím se odpovídal i na otázku: „Dáš si?“

Jídlo si od nás z ruky bral velice způsobně a opatrně. Naučili jsme jej (stejně jako předtím kokra a teď Dara), aby si uměl ukousnout klouby z dlouhých kuřecích kostí, které jsme podrželi v ruce, a nezranil nás při tom. Tak mohl dostat i dlouhé trubkové kosti, které jsou jinak pro psy nebezpečné (úlomky mohou poranit střeva). Když chtěl nějaký pamlsek, naučil se sám už jako větší štěně udělat „zajíčka“. A když mu nějaké jídlo hodně chutnalo, kupodivu je, na rozdíl od většiny psů, rychle nezhltal, ale docela naopak: bral si je po soustech do tlamy, pomalu žvýkal a občas i přivíral oči, jak si tu dobrotu vychutnával. Jako skutečný gurmán…

Nikdy jsme neměli problém, že by něco ukradl ze stolu. O vánocích jsme měli cukroví na mísách na konferenčním stolku, kam měl kdykoliv přístup, ale když měl na něco chuť, tak si řekl pohledem s olíznutím se. Miloval hlavně vanilkové rohlíčky a po nich linecké, tak dostával každý den po půlkách 1 rohlíček nebo 1 kolečko. Vzhledem k velikosti psa, zvyklého navíc na buchty, mu to nemohlo nijak ublížit. Bylo zajímavé, že těsto na cukroví mu mnohem více chutnalo v syrovém stavu. Těsto na rohlíčky, perníčky či domácí linecké by sežral klidně všechno, kdybych mu to dala, zato kupované linecké vždycky vyplivl. Ani jsem se nedivila – doma jsem dělala těsto z másla, kupované bylo nejspíše z nějakých levných margarínů. Tak byl u nás testem kvality potravin „test Argem“. Při zmínce o vánočním cukroví nemohu nevzpomenout na Argovo první předvánoční pečení. Dělala jsem právě medové perníčky a dala Argovi ochutnat kousek zbylého těsta. Plech se syrovými perníčky jsem si položila v kuchyni na zem, než se mi uvolní místo v troubě, a šla vytáhnout upečené perníčky z trouby.  Když jsem se otočila pro plech na zemi, zjistila jsem, že jeden syrový perníček chybí. Argo se zatím obsloužil a na moji „bouřku“ se tvářil hodně provinile. Víckrát pak mi už z plechu nic neukradl, kdyby ležel v jeho dosahu sebedéle.

Ovoce (na rozdíl od našeho kokra kdysi před lety) Argo rád neměl. Výjimkou bylo jen extrémně sladké – fíky (pěstuji je na zahradě) a především vodní meloun. A nebo medově sladké hrozny.  Když byl Argo ještě štěně, naložila jsem dýni na zavařování, nakrájenou na kostky, do kyblu spolu s trochou jeřabin a prosypala cukrem s vanilkou a ananasovou šťávou, aby se směs 48 hodin zaležela.  Odešla jsem pro víko a když jsem se vzápětí vracela, našla jsem Arga si pochutnávat na té dýni. Tenkrát mu asi musela chutnat kvůli tomu ananasovému nálevu, protože jinak ji syrovou nechtěl. Stačilo také jediné „fuj“ a víckrát mi čumák do mých nádob nestrkal.

Pokud nám něco spadlo ze stolu nebo při jídle z ruky, nikdy se po tom nevrhal, byť šlo o pro něj velmi lákavé sousto.  Vždy se podíval na to, co spadlo, a pak na nás, zda si to budeme chtít vzít. Vzal si to až ve chvíli, kdy jsme ho k tomu vyzvali, že kousek je jeho. V tomhle byl prostě úžasný…

 

Dar vyrostl výhradně na granulích a tak jsme si jej museli trošku rozmlsat již sami. V jídle není naštěstí zdaleka tak vybíravý, ale ohledně pamlsků, syrového masa a částečně i těch buchet je Argovi hodně podobný.  Jídla na stole si také nevšímá a když nám něco spadne, i on počká, jestli to nebudeme chtít zpátky. Myslím, že nám z Dara roste další báječný pes.

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA