Jdi na obsah Jdi na menu
 


Užívat si každého okamžiku…

Nesmírně těžko jsem hledala název pro tento článek a stejně těžko se mi i píše. Není totiž o radostech, ale spíše bolestech, strastech i obavách a ztracených nadějích.

Počátek roku vypadal ještě docela pozitivně, já sice stále ještě měla velké problémy se zdravím, sotva jsem chodila (a trvá mi to dosud), ale jinak jsme se těšili na jaro a plánovali, co vše nového budeme chtít letos s Darem stihnout. Nahlásili jsme se na první jarní zkoušky pod MSKS (první již v počátku března) a rovněž na velikonoční zkoušku IPO-FH.  Velice již jsem se těšila na tréninkové stopy s Darem, jejichž ostrou součástí měly být právě zkouškové stopy, a doufala, že se zatím konečně „postavím na nohy“.

Jenže již na konci února začaly nějaké problémy i u Dara … na dlažbě mu začaly podklouzávat zadní tlapky, zhoršovala se stabilita, v pár dnech občas i spadl na dlažbě. Po odblokování "kouslých" zad se Darův stav velmi zlepšil, ale ne zcela. První zkouška v březnu byla nakonec zrušena (pole pod sněhem) a před dalšími termíny zkoušek jsme využili poukaz ze závodu na ošetření Dornovou metodou. Za ně pí MVDr J. Kaplanové tímto velice děkuji. Ošetření ale přineslo i obavy ohledně možného probuzení … DM. Nemoci, která je zvláště pro nás o to děsivější, že již s naším předchozím prvním hovawartem Argem jsme si ji prožili a to až takřka ke konci po bezmála 3 letech od jejího propuknutí. S Argem jsme se tehdy loučili po jeho 12. narozeninách. Dar není s Argem ani vzdáleně příbuzný, tak nechci myslet na nejhorší, byť testy nejsou příznivé. Pro všechny případy jsem ale zavedla pro Dara zvýšenou péči a již pro tak důležité psychické zdraví (a konečně i nezbytnou kondici) jak Dara, tak nás se rozhodla pokračovat v našich stopařských plánech … dokud jen to půjde. Zjistila jsem totiž, že když Dar odpracoval delší stopu na poli, velice mu to prospělo, a podle délky stopy se pak následující den i dva mnohem jistěji pohyboval.

Na další zkoušky jsme se kvůli velkému zájmu členů pořádajících klubů nedostali, na naše obvyklá pole nás nepustilo počasí… a když ano, nemohla jsem stále ještě já. Ve vzácných chvílích, kdy to šlo, šlapal stopy manžel, ale dvě z nich musel nakonec s Darem i vypracovat on. Dar naštěstí psovoda (tedy spíš parťáka doprovodem) na stopě „neřeší“, takže trénink byl aspoň v minimální míře splněn. Až poslední víkend před zkouškou IPO-FH se mi podařilo (nadopovaná analgetiky) udělat s Darem „seriózní“ tréninkové stopy na tuto vrcholnou zkoušku. Nejprve v sobotu u nás na osení, v neděli na loukách vysočiny. Šlapal ovšemže manžel. Dar prošel obě stopy, byť nedělní přesáhla 1,25km, bez potíží, na stopách ani byť jen náznak nějakých pohybových problémů, užili jsme si je víc, než kdykoliv předtím, a tak je v tomto těžkém období i něco velmi dobrého: nehledíme dozadu, neplánujeme moc dopředu, ale o to více si užíváme společných tréninků i chvil … nemusí se již opakovat.