LVT v Podhradí 2013
LVT Luka n. Dyjí - Podhradí 10. – 16.8. 2013
Letos jsem se s Darem účastnila ještě jednoho letního výcvikového tábora, tentokrát pod vedením našeho výcvikáře na obrany Mirka Valentina. Tábor byl skutečně skvělý a my jsme se s Darem konečně aspoň trochu někam pohnuli...
Manžel už neměl dovolenou, tak s námi strávil pouze neděli. Bylo mi to sice líto, ale jak se ukázalo, vzhledem k výcviku to nakonec bylo dobře…
Každé ráno jsme odjížděli na stopu, a protože jsem byla bez řidiče, bral nás s sebou Mirek. Po návratu 2. skupiny ze stop jsme ještě před obědem (a někteří i po něm) cvičili pod Mirkovým velením a dozorem individuální poslušnost a v podvečer perný den zakončovaly obrany. Mirkovi pomáhal mladičký asistent Michal a v prvních dnech i další figurant, připravující se pod Mirkovým vedením na figurantské zkoušky.
Co se týče psích účastníků, byl to vpravdě tábor briardů, kterých se na něm spolu se štěňaty sešlo hned devět, dále dva rotvajleři, stafordteriéři, němečtí i belgičtí ovčáci, Michalův dalmatin a plavý hovawart Marphy (resp. oficiálně March Černá tečka). S Darem jsem pak individuálně pocvičila ještě večer před venčením a večeří. Darovi jsem na Mirkovu radu razantně omezila příděly, když mi večer nechtěl cvičit, byl prostě bez večeře, snídaně jsem vypustila úplně a nahradily je pamlsky (Froliky a pak kousky sýra) na stopě. Když v půlce tábora Dar vyhládl, začalo to konečně fungovat..
A jak jsme cvičili…?
Stopa… Na tábor jsem jela s tím, že stopa Dara po Švábově df. nebavila. Mirek to vyřešil tím, že Darovi našlápl krátkou (jaksi orientační) stopu sám a pohodil na ni docela hodně celých Froliků. Myslela jsem, že cizí stopa už vůbec nebude Dara zajímat, ale opak byl pravdou. Dar po ní div neuháněl, pamlsky nechával „klasicky“ bez povšimnutí a stejně tak i předměty. Bylo zřejmé, že se drží pachového koridoru kolem stopy a o nějakém přesném stopování nemůže být řeč, ale aspoň jeho nečekaný zájem o stopu a její sledování mne velice potěšil. V další dny mu Mirek stopu nejen šlapal, ale párkrát ho po ní i osobně vedl, brzdil ho před pamlsky, občas mu je i ukazoval, aby si je Dar sbíral, a nechával ho lehnout u položených předmětů. Po pár dnech jsme přešli se stopami z trávy na pole a první stopa v novém terénu byla pro Dara opravdu těžká. Poprvé na táboře vypracovával lom, na stopu se vydával snad po hodině od nášlapu (Mirek na nás zapomněl) a navíc na suché hlíně a v ostrém bočním větru… Dar prvně vůbec nevěděl, co s tím má dělat, pak šel dobře metr vedle stopy a přes opětovné vracení na ni se stále od ní (po větru) oddaloval, ale jakmile se dostal za lom a měl vítr proti sobě, šel krásně a přesně, takže s koncem stopy byl i Mirek spokojený. Poslední dvě stopy v závěru našeho pobytu (přiměřeně vyhládlý) Dar už sledoval opravdu pozorně a přesně, takže moc pamlsků už po něm na stopě nezůstalo… A poslední předmět závěrečné stopy už zase (jako to uměl před Švábovem) označil sám, za což byl odměněn hned celou hrstečkou sýra. Od Mirka sklidil velkou pochvalu.
Poslušnost… S poslušností Mirek konstatoval, že Dar všechno umí (tedy to, co jsme cvičili, chybí nám např. vysílačka a revíry, musíme docvičit třeba i aport přes áčko) a (kdyby ho to bavilo) cvičil by Dar hezky, ale ta motivace, ta motivace... Mirek sám viděl, že na hračku "ani ťuk" a koukání kolem či snaha po čichání (na táboře byla s námi jedna háravá kamarádka NO) vítězí i nad voňavým salámem. Takže jediná možná pobídka ke spolupráci je pořádný hlad (což Mirek konstatoval už na stopách). Že musím dosáhnout, aby si Dar sám říkal o cvičení… k čemuž jsem samozřejmě byla velmi skeptická. I když postupem dní Dar vyhládl a cvičil mnohem ochotněji, při „oficiálním“ cvičení to stále nebylo ono. Mirek mi pravil, že mám „akčního psa“, kterého baví „akce“, tedy všechny cviky v pohybu (v čemž měl naprostou pravdu), ale jakmile je nějaké cvičení „monotónnější“, tak Dar rychle zvadne a začne se nudit. Takže jsme každý cvik dělali jen velmi krátce a vkládali po každém „klidnějším“ prvku (obraty či chůze u nohy, sedni-lehni apod.) štěkání. Tím se podařilo aspoň trochu udržet Dara v pozornosti i ochotě cvičit. A já zároveň dostala úkol, abych se naučila lépe a výrazněji velet i chválit… jako psovod mám skutečně velké rezervy (což dávno vím a stále se mi nějak nedaří se viditelněji zlepšit). Ale i při té „nic moc“ poslušnosti jsme dokázali i překvapit. Abych Dara dostala do nálady na cvičení, předvedla jsem pár prvků naší hry na „asistenčního psa“. Ta Dara velice baví a tak bravurně a s radostí sbíral ze země a podával mi do ruky různé předměty včetně kousku papíru a klíče. V rámci cvičení aportu jsme si vyzkoušeli aport dvoukilové činky. Dar byl naprosto skvělý: doběhl k čince, zvedl ji, jen chviličku zaváhal, jak ho překvapila její nezvyklá váha, a pak mi ji ukázkově přinesl i odevzdal. A docela pěkné bylo i naše večerní cvičení (jen co Dar zjistil, že je tím cvičením podmíněna jeho večeře). Nejrušivějším elementem byly stopy po háravé kamarádce a soupeření (o ni?) s Marphym (Dar kupodivu považoval za jediného svého rivala právě Marphyho).
Obrany…S obranami jako jedinými jsme se na táboře vůbec nepohnuli, stále jsme si hráli jen s rukávníkem na šňůře. Partnerem byl při tom Darovi Michal, se kterým to Dara opravdu velice bavilo. Jedno odpoledne jsme místo „kousání“ zkusili hlídání předmětu na opakování zkoušky ZPU1. Po hlídání mobilu proti Michalovi, který to dělal poprvé, jsem požádala o hlídačku proti dvojici „zlodějů“ a poté Dar předvedl s Mirkem naprosto dokonalou ukázku cviku. Přestože Mirek na Dara hodně přitlačil, Dar se nedal zastrašit, Mirka opakovaně od mobilu odehnal a co víc – poctivě se k mobilu vracel. Bylo by to „na dvacet bodů“. Mirek to ocenil slovy, že to byla jedna z nejlepších hlídaček, co kdy viděl…
Ve čtvrtek večer jsme pak vespolek poseděli u táboráku a v pátek po odpoledních obranách jsem se žel už musela rozloučit.
Děkuji Mirkovi, Michalovi i všem ostatním za krásně strávený týden a spoustu nových rad a inspirací pro další cvičení. Doufám, že co nejvíce z nich se mi podaří přenést do praxe.