Prodloužený VV Švábov 14.-18.11.2014
Letošní letní tábor jsme absolvovali na Tyře, tak jsem využila možnost podívat se na pár dní do Švábova alespoň na prodloužený výcvikový víkend na podzim. Těšila jsem se jednak na travnaté louky pro stopu a především na obranu s pro nás novým figurantem Janem Bohmem – co jsem viděla video z léta s ním, tak naši hovíci s ním kousali jedna radost. A na poslušnost byl naším učitelem Martin Pejša – i na jeho názor a případnou radu ke zlepšení naší poslušnosti jsem byla také hodně zvědavá.
V hotelu Harmonie, kde jsme byli vždy ve Švábově ubytováni, se toho od loňska (žel) moc nezměnilo. Snad jen stádečko exotických koz, které se pásly na louce pod hotelem, kde jsme vždy mívali poslušnost a obrany.
Během víkendu jsem byla jen sama s Darem, manžel nás dovezl a odvezl, a sami jsme byli i na pokoji. Pokoj byl jedním z těch, které stále ještě nesly stopy po vytopení v minulých letech, vybavení kuse spartánské a z postele jsem vstávala na pruh holého betonu mezi dvěma pásy koberce… A balkon pod plachtou stále ještě v rekonstrukci. Ale nestěžovala jsem si – někoho sem ubytovat museli a bylo logické, že to bude někdo, kdo je sám a se psem na pokoji.
Jak bylo obvyklé, opět jsme se tu sešly dvě party – hovawart klub a Seahawk, takže zájemců o výcvik bylo skutečně požehnaně. Na cvičení tak, hlavně na obranách, nebylo zrovna moc prostoru, což mne opravdu hodně mrzelo. S obranami jsme začali v sobotu, na seznamu jsme byli jako jedni z posledních (seznamu jsem si žel všimla na nástěnce až hodně pozdě) a tak nám 1. kolo dost kolidovalo s odpoledním termínem stopy. Nakonec jsem se domluvila s Lukášem, který měl učení stop na starosti, že si stopu uděláme sami. Lukáš nám vyčlenil pás louky pod lesem, kde jsem Darovi našlápla již před polednem užší stopu s pár lomy a 5 předměty – ovšem s koncem stopy jsem se nešťastně trefila těsně vedle jiné stopy … kladečka té stopy měla z toho podobnou „radost“, jako já. Ale už se s tím nedalo nic dělat a oba psi se museli s takto zamotanými a ztíženými stopami prostě „poprat“. Stopu jsme nakonec stihli s Darem vypracovat po 3 hodinách ještě před úvodním kolem obran, které se díky Honzově zájmu o práci s jednotlivými psy (i množství zájemců před námi) hodně protáhly. Dar se na stopu těšil a většinu jí vypracoval velice pěkně, když náhle na závěrečném úseku našel a slupl ze stopy pamlsek a o pár kroků dál další. Na naší stopě byly celkem jen 2 pamlsky, na závěrečném úseku jeden, tak jsem věděla, že tahle stopa není ta naše! Dar prostě sklouzl o sotva dva metry vedle na již vypracovanou stopu s nevybranými pamlsky a šel po ní. Musela jsem ho kus vrátit a pak být hodně nepříjemná, než jsem Dara přiměla najít moji stopu a dojít po ní až k závěrečnému předmětu! Byla jsem z toho dost rozladěná, už s ohledem na pondělní zkoušku, ale když jsem to pak konzultovala s Lukášem, tak mi Lukáš říkal, že takové chování je u psa docela obvyklé… Po návratu ze stopy jsme si poprvé kousli na Honzu. Pro seznámení se s novým figurantem jen na vodítku. Ale Darovi se Honza dle předpokladů moc líbil a kousat s ním opravdu chtěl, tak nového „darebáka“ vůbec neřešil a já měla Dara plné ruce. Jen jsem pak měla obavu, že v pokročilém podzimním odpoledni se již k druhému kolu nedostaneme. Naštěstí brzy přišel Lukáš a nabídl se jako další figurant, tak jsme to 2. kolo odkousali s Lukášem. Dar se při tom tak rozparádil, byť také jen na vodítku, že při boji s Lukášem o rukáv temně vrčel a zapíral se do země tak, že po něm v trávníku zůstávaly rýhy… byla jsem s Darem opravdu moc a moc spokojená a těšila se na další obrany.
V neděli, protože jsme měli následující den nahlášenou zkouškovou stopu FH1, jsme výcvik trochu omezili a vypustili stopu – Darovi jsem při ranním venčení udělala jen kratičkou stopu na hrázi mezi rybníky s několika předměty, abychom si ještě naposledy procvičili jejich řádné označení. Dopoledne jsme šli na obrany, kde jsme tentokrát byli již z kraje seznamu (ovšem počet 34 zájemců na jediného figuranta byl docela děsivý). Dar vypadal trochu unavený, tak nás Honza poslal po třech zákusech na vodítku raději odpočívat. Dar odpočinek zjevně potřeboval – jen jsme došli do pokoje, Dar se složil na zem a začal pospávat. Aby si na zítřejší zkoušku opravdu dobře odpočinul, zůstala jsem s ním a Dar pak prospal několik hodin až do odpoledne, kdy jsme šli na poslušnost. První lekci poslušnosti jsme měli za sebou již včera na horním (zkouškovém) place, kde probíhaly po celý prodloužený víkend obrany. Včera jsem s Darem Martinovi ukazovala, co umíme, a udělala jsem z toho, abychom nezdržovali, jakýsi „zkouškový blok“. Dar chodil docela slušně – tedy na naše poměry, ale jako obvykle se vůbec nesnažil zastírat, že jej cvičení nebaví a raději by dělal cokoliv jiného. Dnes jsem nám chtěla trošku napravit reputaci, tak jsem (tentokrát na louce pod hotelem) Martinovi předvedla, jak se s Darem při cvičení bavíme. Dar ochotně podával ze země „upadlé“ předměty, proplétal se mi mezi nohama, ale jak přišlo na cviky, tak okamžitě konec zájmu. Martin mi potvrdil, co jsem už věděla - totiž že Dar všechno umí, ale nebaví ho to (bodejť by ano, když včera na place byla spousta úžasných pachů a dnes na louce dole ohrada s kozami, které Dara docela fascinovaly a chtěl se jít na ně podívat). Žádnou novou radu mi ale Martin nemohl dát – všechno, co zmínil, už bylo vyzkoušené a bez úspěchu… když má Dar v hlavě jen proběhnutí placu, tak se s tím nedá nic moc dělat... Večer pro nás Martin udělal velice zajímavou přednášku s ukázkami videí z výcviku poslušnosti – zvláště chyby psovodů při provádění cviků a učení cviků čtyřměsíčního štěněte bylo pro všechny velice inspirativní.
V pondělí proběhly zkoušky dle MZŘ, jichž se zúčastnilo celkem 13 psovodů, většina z nich úspěšně. Dar byl nahlášen na zkoušku FH1. O zkoušce jsem psala v předchozím článku. Zkoušku Dar složil a že byl i po návratu do hotelu stále ještě jako z divokých vajec, šli jsme si za Honzou „kousnout“. Honza nám nechal 3 zákusy na vodítku a slíbil, že na nás počká po závěru zkoušek. Vyhodnocení a pak vyhlášení výsledků zkoušek se hodně protáhlo, tak jsme na 2. kolo dobíhali na plac již div ne ve tmě. Honza na nás dle svého slibu přece jen počkal, za což jsem mu byla velice vděčná, a tak si mohl Dar (se stejnou chutí jako odpoledne) ještě párkrát kousnout. S Honzou se mu to moc líbilo a končit se mu tentokrát vůbec nechtělo…
A byl tu poslední výcvikový den. Velice jej ovlivnilo počasí – od včera pršelo a tak se do cvičení už většině lidí moc nechtělo a postupně odjížděli domů. Stopy s Lukášem a navíc i Tomášem Pospíšilem měly být od 8. hodiny ráno, ale když jsem s Darem dorazila na louku o hodinu později, nikdo tam nebyl. Usoudila jsem, že stopy byly odvolány, a zabrala si takřka celou louku pro naši stopu. Darovi jsem ji zpestřila krátkým úsekem v lese, kam jsem zašla z louky a po nějakých 60 krocích se na louku zase vrátila. Když jsem kladla poslední úsek stopy, začali na louku přicházet další kladeči spolu s Tomášem. Viděl mne, ukázala jsem mu, kde jsem položila stopu, tak jsem se neobávala, že by ji někdo narušil stopou svojí. Ale i tak ve mně trochu zatrnulo, když poslední stopu, pořádně produpanou a s pamlsky, položil psovod v místech mého posledního úseku a byla nečekaně dlouhá. A pak jsem už jen čekala, až druzí svoje stopy vypracují, abych mohla jít zvednout stopu s Darem. Šli jsme nakonec po hodině, když se druzí dostali se stopami na konec louky. Dar šel krásně, poctivě označoval předměty a slabší byl jen úsek v lese – Dar nejprve nemohl uvěřit, že jsem opravdu vyšla z louky a přešla přes borůvčí do lesa, pak se chvilku srovnával s jinou technikou stopy, a když se zase vrátil přes pás borůvčí na louku, chtěl mi nejprve odejít podél lesa po jiné stopě. Když se zase napojil na moji stopu, opět pracoval bezchybně, první ostrý lom nebyl sice úplně čistý, ale ten druhý, poslední lom stopy, umístěný navíc přímo ve vyjeté koleji, byl … dokonalý. Už jsem chtěla tiše jásat, jak se ta dnešní stopa povedla, když Dar zase začal sbírat na stopě pamlsky a já věděla, že jsme na té produpané pamlskové stopě. Ovšem problém byl, že jsem naši stopu nikde neviděla a Dar opakovaně chodil na tuhle stopu. Hledala jsem aspoň poslední tyčku (na lomy a za ukončením stopy jsem používala svoje silné špejle) a předmět stopy, který byl asi 5m před ní, ale nikde jsem je nemohla najít. Nakonec jsem Dara odložila, namrzená na něj, že zase sešel ze stopy, a v dešti hledala chybějící úplně nový předmět (filc Gappay) a tyčku. Deštník, který jsem si dnes vzala na stopu, mi zničil ojedinělý poryv větru již na začátku stopy, takže hledání bylo „radostné“. Zatím skončili se stopami již i ostatní a Lukáš s Tomášem, jak šli kolem nás domů, se také rozhlíželi (Lukáš říkal, že tu tyčku tady někde předtím viděl, ale zřejmě to byla tyčka z 1. ostrého lomu jen o asi 10m dál), ale jako by se snad ta tyčka i s předmětem do země propadla. Tak mi po dalším neúspěšném hledání nezbylo, než to vzdát. Darovi jsem nakonec, abych ho mohla aspoň pochválit a ukončila mu úspěšně stopu, šlápla ještě pár kroků s rozbitým deštníkem místo předmětu na konci (Dar ho označil a nedivil se) a pak dala Darovi volno. Využil ho k proběhnutí dvou předtím našlápnutých krátkých stop, na nichž vybral zapomenuté pamlsky. Když jsem si pak chtěla zkrátit cestu přes louku pod hotelem, Dar mi utekl k ohradě s kozami, aby se konečně podíval na ta zvířata, co jej celý pobyt tak přitahovala. Jak se přiblížil k ohradě, vyběhla z ní jedna koza, z dálky připomínající srnku, a Dar za ní. Koza zaběhla zase do ohrady a tak Dar malou ohradu s několika přístřešky oběhl a pak nakoukl dovnitř dalším průchodem. A v tom průchodu se najednou objevil kozel – pořádný kus s obrovskými vodorovnými rohy. Toho Dar zjevně zkoumat nechtěl, tak velice rád přiběhl na moje asi páté přivolání zase ke mně. Usmíval se při tom na mne tak radostně, že jsem ani neměla srdce mu vynadat… Honza byl v té chvíli ještě na horním place a s posledními psy končil obrany, tak jsem vzala Dara si ještě naposledy s Honzou zakousat. Honza toho měl v dnešním dešti a po celém tom náročném víkendu už jistě „plné zuby“, ale přece jen nás ještě na chvilku vzal a nechal Darovi na vodítku poslední tři zákusy. Dar si je patřičně užil.
Když jsem přišla do hotelu, upozornil mne Lukáš na tyčku s filcem, ležící u dveří do budovy. Ano, opravdu to byla tyčka a předmět, které jsem předtím na louce tak bez úspěchu hledala. Někdo (nejspíš ten pán, co se trefil s koncem své stopy do naší) je z louky odnesl, že tam byly zapomenuty … a tím Darovi zrušil zbytek stopy. Pes tak nemohl za to, že nenašel, co na stopě už nebylo.
Náš pobyt končil obědem, ale na něj zůstalo již jen málo účastníků. Já s Darem nakonec odjížděla v půlce odpoledne, kdy pro nás dojel manžel, úplně poslední.
Děkuji za tento výcvikový program všem, kdo jej pro nás připravili. Můj zvláštní dík patří Honzovi Bohmovi, se kterým jsme cvičili nejvíce.a Dar si jej opravdu užíval. Velká škoda, že pro množství účastníků byl zejména Honza tak přetížen…