Švábov 2012
LVT Švábov 7.7. – 14.7.2012
Letos jsme opět (já a manžel) vyrazili na společnou dovolenou (letní výcvikový tábor) od HW klubu, tentokrát na Vysočinu do hotelu Harmonie ve Švábově u Batelova a již jen s Darem.
Denní program jsme měli docela nabitý, totiž hlavně já s Darem – manžel byl na dovolené a docela si jí užíval, tak Dara jen venčil.
Každý den jsme ráno vyrazili na stopy s MS IHF Mirkem Pospíšilem. Byl docela „nelítostný“, od hotelu jsme odcházeli na stopovací louku již v šest ráno – naštěstí jen obden, když byla s časným vstáváním řada na naší výcvikové skupině. Po návratu snídaně, pak od 9.30 obrany na dvě kola, oběd, od 14.00 nácvik na bonitaci, výstavu, zkoušku… a nakonec od 16.30 poslušnost. Další „obden“ jsme si mohli přispat, stopy nám začínaly až od 9.30, zato odpoledne byla nabitější – od 14.00 poslušnost a od 16.30 obrany. A po večeři nám vyplnily několik večerů zajímavé přednášky z teorie výcviku psů.
V úterý odpoledne si na nás ovšem (místo odpolední poslušnosti naší skupiny) vymysleli závod, sestávající ze tří disciplín. Nejprve běh psovoda asi tak na 50m, jakmile doběhl k cíli, mohl vybíhat z místa startu jeho pes (kterého zatím pořadatel podržel) a oběma se měřil společný čas. Druhá disciplína bylo proběhnutí psa krátkým agiliťáckým tunelem, zatímco jeho psovod běžel do cíle, vzdáleného jen asi 15m přímo. A poslední disciplínu plnil jen psovod – hod aportovací činkou do čtverce. No… bylo zřejmé, že díky mým současným běžeckým schopnostem i Darově „ochotě“ rychle přiběhnout na zavolání budeme beznadějně poslední. Jenže Honza, který se chtěl některý den přijet za námi podívat na tábor, dojel na návštěvu i s mojí mámou právě ten den po obědě, takže zdatný „běhač“ byl zajištěn. Dar byl tak natěšený a navíc rozdováděný probíháním tunelu i jeho přeskakováním (tunel doma probíhá velice rád), že běžel na přivolání jako vítr a jejich čas byl v této disciplíně 2. nejlepší. Tunel zdolali jako třetí (jen pár setinek vteřiny za vítězem) a když se Honza trefil činkou do čtverce, nečekané vítězství bylo tady! Honza s Darem závod vyhráli o 2 setiny vteřiny…!! Cenu pro vítěze (dort) si ale Honza neužil – museli se hned po závodě vrátit domů, tak jsme se o něj podělili s ostatními.
Ve středu se uskutečnily zkoušky dle mezinárodního zkušebního řádu (BH až IPO3). Mohli jsme se sice s Darem pokusit o zkoušku BH, ale na táboře jsme ji viděli poprvé, nestačili jsme si ji ani celou zkusit, tak jsme na zkoušky zůstali jen diváky. Zkoušku BH nakonec složil jen jediný HW (Aimie Black Prim), vyšší typy zkoušek (IPO2, IPO3) se žel nezdařily složit žádnému našemu hovawartovi a pro jejich obtížnost neuspěla ani většina německých či belgických ovčáků, kteří byli ve Švábově s námi v rámci druhého tábora.
A jak se nám na táboře dařilo pracovat?
Asi největší pokrok jsme udělali na stopách. Loni, když jsme s nimi na táboře v podstatě začínali, tak práce na stopě ze všeho nejvíce připomínala „venčení psa“ – či ještě přesněji „venčení paničky psem“ – Dar mne prostě táhl s „vysokým nosem“ přibližně tudy, kudy jsem šla, zvědavý jen na to, kde jsem byla. Tady úplně první stopa vypadala dost podobně, i když zřejmě i díky chybám, které jsem dělala. Jako začátečníci děláme „pamlskovou stopu“ – do šlápot se kladou pamlsky, aby pes měl motivaci stopu důkladně pročichávat při sbírání dobrůtek. Nejprve do každé šlápoty, pak každé 2., 3., po pár stopách se mění rytmus kladení, aby se pes nenaučil hledat právě jen v každé stereotypně „x-té“ šlápotě. Dar žel nepatří k „žravému“ typu, většinu pamlsků nechal bez povšimnutí na louce, tak jsem ho musela na radu instruktorů nechat trochu vyhládnout… Zkrátka – snídaně si musel vyhledat ve stopě. A mimo stopu jsme se učili „předměty“. V půlce tábora najednou Dar začal mít o stopu zájem (zřejmě také již přiměřeně vyhládl), krásně čichal, že jsme byli za práci pochváleni, a dokonce i označil předmět nechaný na konci stopy (moje stará ponožka) naučeným zalehnutím. Náš lektor nás velice potěšil prohlášením, že Dar má vlohy na tuto práci a mohl by to dotáhnout na stopařské zkoušky. Samozřejmě – čeká nás spousta práce. Zejména na lomech stopy, které nám zatím, přece jen, dělaly problémy – vždy hlavně ten první, kdy Dar pokračoval rovně, než zjistil, že stopa zmizela, a nemá zatím nacvičenou techniku jejího rychlého vyhledání. Druhý lom téže stopy již měl vždy krásně a přesně vypracovaný.
Takže stopy by nám už celkem šly, maličko jsme vylepšili i poslušnost ale ta obrana... Ach jo ... kousat do figuranta (tedy samozřejmě do jeho rukávu) asi nikdy nebudeme.
Někteří HW si, kupodivu, v obranách moc nezadají ani s „vlčáky“. Na táboře jsem viděla hned dva takové, oba s jedním majitelem. Zcela neskutečný byl Drak Katčina smečka - v 10 měsících jen a jen na figuranta a strhnout rukáv... Figurant se s ním pořádně zapotil. Náš Argo býval také výborný - a to jsme "kousali" na figuranta jen 1x za rok na táboře. Dara to zatím nějak nebralo, i když doma se s námi tahá o uzel nebo peška strašně rád. K figurantovi se choval k jako jinému, velkému psu: postavil se bokem a koukal kamsi do dálky (ve vlčí řeči to znamená: nechci s tebou konflikt, ale nebojím se tě). Začal se s ním tahat o našeho peška a pak hadru či malý rukáv jednak hned při první obraně (pak ji bojkotoval) a pak až ke konci tábora. Ovšem jen do chvíle, kdy měl (ze svého pohledu) na starost něco mnohem zajímavějšího - v prvé řadě fenu, do níž byl doslova zamilován (v její přítomnosti jsme měli po jakémkoliv cvičení a mohli to prostě „zabalit“), kdo jde támhle po cestě, jaký pes se chystá na obrany a pod... Uvidím, možná potřebuje ještě dospět a přestat mít z chlapů respekt (zatím se jich buď ostýchá a vyhýbá se kontaktu s nimi, nebo se možná i bojí).
V rámci poslušnosti jsme si vyzkoušeli většinu cviků zkoušky ZOP, kterou bych s Darem ráda složila, i některé pasáže ze zkoušky BH a také zkoušek dle národního řádu. Dar si oživil i oblíbené překážky – bez problémů zvládl skočit metrovou bariéru a vyšplhat na „Áčko“. Ještě musíme zapracovat na přivolání (do toho se Darovi moc – resp. vůbec – nechce) a také na cvicích u nohy („lehni“ a „vstaň“ ho skutečně nebaví) a můžeme vyrazit na první zkoušky.
Dovolená ve Švábově byl velmi pěkně strávený týden v příjemném prostředí. Drobnou „vadou na kráse“ byla jen probíhající (již opravdu velmi nutná) rekonstrukce hotelu a hotelový jídelníček. Okolí bylo krásné s hodně možnostmi na výlet. Jeden jsem podnikla s manželem ve čtvrtek odpoledne - na hrad Roštejn, kde jsme si prošli obě jeho prohlídkové trasy. Manžel vylezl i více než 100 schodů na vyhlídku na věž. Pokud bude ještě někdy další tábor na stejném místě, rádi se sem vrátíme.