IV.. ročník č-s závodu hw Stará Myjava 19.11.2016
Česko-slovenský závod hovawartů jsme již pevně zařadili do našeho plánu akcí a tak jsme si nemohli nechat ujít ani jeho letošní, již 4. ročník. Stejně, jako před 2 lety, se uskutečnil na Slovensku, v RZ Fantázia ve Staré Myjavě. Každý ročník přinášel něco nového, vedle již tradičních i nové kategorie závodu – letos tou novinkou byla kategorie veteránů, kteří soutěžili ve zvolené kombinaci dvou disciplín z třístupňové předzkoušky IPO-VO. Byla za tím krásná myšlenka … umožnit i psům „již ve psím důchodu“, aby předvedli své někdejší mistrovství a byli tak vzorem pro mladé generace svých nástupců. Zároveň to byla pocta jak pro tyhle psí mistry, tak pro jejich psovody. Některé vypsané kategorie se nepodařilo naplnit, jako každý ročník se musely redukovat, ale i přes tyto skutečnosti byla účast velmi pěkná … 26 závodníků v 5 kategoriích znamenalo vyrovnané počty s maximem minulých ročníků. Nejvíce obsazené byly letos kategorie BH, IPO1 (2 oddíly) a veteránů (po 6 závodnících), nejnižší počet (3) v kategorii IPO1. Poslední kategorie – stopaři FPr3, kam jsem i letos Dara přihlásila, byla se 4 účastníky.
Na Slovensko jsme vyjeli den předem již v pátek ráno. Měli jsme pro to hned několik skvělých důvodů – Dar si po cestě odpočine, odpoledne potrénujeme na cvičáku i místní trávě a hlavně: čtyřdenního výcvikového tábora na místě se účastnili i Čiscoňovi s „naší“ Eni, s níž jsme si tak mohli užít dva dny..
V pátek ráno jsme tedy vyrazili směr Myjava a tentokrát nejeli sami. K mé radosti se závodu účastnila i Eva s oběma svými fenkami, Arwen v dvou oddílové kategorii IPO1 (stopa + poslušnost), Eliška ve veteránech (rovněž stopa + poslušnost). Eva sázela pro závod hlavně na Arwen, chtěla také ještě před závodem trošku trénovat a tak přijala naše pozvání na společnou cestu. Arwen byla s Darem zvyklá jezdit v autě již z četných společných stop, tak v cestě nebyl nejmenší problém.
Na místo jsme dojeli ještě před polednem a jedni z prvních, které jsme k velké radosti mohli pozdravit, byli Kunštekovi a Čiscoňovi … kteří jakoby nás už čekali u hotelu s Eni. Ubytování jsme měli všichni v jedné z velkých chat jen kousek od hotelu. Vybalili jsme věci, snědli oběd z domova a pak už jsme s Evou a Arwen (za doprovodu Marcely, aby se podívala, jak mají i nemají stopy vypadat) zamířili zkusit stopu na místní trávě. Jak jsme se dozvěděli, závodní stopy měly být na trávě o pořádný kus dál … zítra pojedeme na místo dobrých 17km. Nejbližší terén pro stopu jsme našli až ve vedlejší vesnici … nepokosená louka s poměrně vysokou trsnatou trávou na svahu – terén „nic moc“, ale jednu jistotu jsme měli: zítřejší tráva už jistě nemůže být náročnější… Eva si připravila stopu pro Arwen, já pro Dara a po pár minutách jsme šli se psy pracovat. Jak Eva, tak já jsme mohly být vcelku spokojené – stopaři si s terénem poradili, předměty našli a označili, jen Dar mne trochu zlobil, když díky protivětru na 1. úseku šel do kopce po stopě jako na procházku se suverénně zvednutým nosem. Po návratu do RZ jsem si mohla s Darem zkusit trošku „kousnout“ na figuranta (Dara žel víc zajímaly vůně z trávníku, tak jeho výkon určitě nebyl „top“), Eva zase vysílačku a poslušnost na place. Brzy dojel i Evin manžel s Eliškou, tak mohla Eva jen vyměnit své závodnice a zatrénovat si na place poslušnost IPO-VO. Po večeři (výborné!) v jídelně hotelu jsme mohli posedět a popovídat si s přáteli. Večer jsme zakončili s manželem u Čiscoňových a když jsme se loučili, dostala jsem od Eni první pusu.
V sobotu po snídani začal závod losováním startovních čísel a naše FPr3 spolu s účastníky stop veteránů odjížděla na stopy (skutečně těch avizovaných 17km). Eva jako jediná ze závodníků ve veteránech zůstala na place s poslušností obou svých holek. Stopu pak zvládne s účastníky IPO1. Rozhodčím pro stopy byl p. Peter Lengvarský.
Když jsme dojeli na místo, kde budou pokládány stopy, lehce mi poklesla nálada – stalo se, čeho jsem se trochu obávala: stopy naší kategorie, které jediné byly „cizí“, nám budou klást dvě ženy-kladečky. No, ale aspoň ta tráva, kterou jsme viděli vedle zaparkovaných aut, byla velmi pěkná a dle informací to mělo být i kousek dál podobné. Psovodi veteránské kategorie postupně našlapávali a hned vypracovávali své závodní stopy, kladečky šlapaly naše stopy a pak přišla řada na nás. A přišel trochu šok … naše kategorie FPr3 byla totiž z důvodů nedostatku travnatých ploch odkázána na pořádně náročný terén – strniště po vojtěšce s prorůstající zelení a nesklizenými řádky tlející vojtěšky. Při vysoké vlhkosti, která byla jak v zemi, tak díky vytrvalému nočnímu a ještě i rannímu dešti i ve vzduchu, bude ten rostlinný „humus“ psům opravdu velmi nepříjemně smrdět… Jako obvykle jsem si vylosovala až poslední (a nejvzdálenější) stopu, tak jsem se mohla podívat na výkony našich soupeřů. Byly vesměs s ohledem na terén velmi pěkné a stopaři odváděli poctivou práci. A pak přišel náš čas. Podali jsme hlášení p. rozhodčímu a pak stanuli na nášlapu. Přišla první horká chvilka – Dar zamířil dva kroky napravo, pak nalevo, než konečně strčil nos do stopy a vyšel. Nicméně první úsek byl solidní, i první lom jen s malým kolečkem ověření a pak se zastavil na 2. úseku, kde jsem čekala předmět (stopa byla tvaru šneka s kratším 1. úsekem),. Ten předmět tam opravdu byl, ale dobře půl metru vedle psa! Nicméně jsem Dara pochválila, byť s tichou poznámkou, ať dává pozor… Moc to nepomohlo. Pro Dara bylo pole silně přepachované, stopa se mu zjevně moc nelíbila, šel ve stresu a na 3. úseku dokonce minul 2. předmět (dřevo) – jak ho míjel, koukl po skupince diváků, v níž stál i páníček (s připravenou odměnou) Třetí lom a následující úsek byly konečně bezvadné, jenže tenhle úsek mířil k trasírce nášlapu a Dar si ho tak zjevně odhadl jako poslední. V nejnevhodnější chvíli zase koukl po skupince s manželem … a přešel lom. Jak zjistil, že stopa nikde, nejprve hledal závěrečný předmět a když ho nenašel (dokonce zůstal stát, zvedl hlavu a hledal ho zrakem v pročichaném kusu stopy), zkusil hledat další úsek - nejprve na opačnou stranu, pak dovnitř na ostrý lom - byly to docela „infarktové“ okamžiky, než se Dar "trefil" na poslední úsek. Zato pak byl jak úsek, tak označení závěrečného předmětu perfektní, jako vždycky, když Dar udělá pořádnou "botu" - pak ji hledí odčinit skvělou prací. Velká škoda, že až v úplném závěru, potřebovali bychom pro nápravu stopu mnohem delší. Bodový zisk nebyl „nic moc“, potopily nás hlavně předměty, za něž jsme získali jen 11 bodů, celkem 78, což stačilo na pěkné 2. místo.
Po skončení naší kategorie jsem šla povzbudit Evu, která zatím přijela s ostatními závodníky 2. skupiny. Z poslušnosti měla s Arwen úžasné body a vedla svoji kategorii. Arwen se podařila i stopa a stala se nakonec ve své kategorii vítězkou. A „jako bonus“ si odnesla i cenu za vůbec nejlepší poslušnost (96bodů). Elišce se na stopě tolik nedařilo, ale získané body zejména díky poslušnosti i ji vynesly „na bednu“ a udělala nám radost 3. místem mezi veterány.
Po pozdějším obědě a skončení závodu jsme ještě vyrazili s Marcelou a Romanem a samozřejmě Darem a Eni na společnou vycházku. Eni se dosyta vyběhala s tátou a my měli radost z jejich společnosti. A pak už čekal závěr závodu se slavnostním vyhlášením výsledků. Kromě báječně stráveného dne s bohatými zážitky si závodníci odnesli i hodnotné ceny. Blahopřeji všem úspěšným účastníkům (byla jich drtivá většina!), jimž jsem nestihla přát v té slavnostní chvíli. Závod byl opravdu krásnou prezentací pracovních schopností našich milovaných hovíků!
Poděkování nás všech závěrem akce patří mnoha skvělým lidem - organizátorům za jejich obětavou práci, oběma pánům rozhodčím za přísné, ale korektní posouzení s laskavým vysvětlením chyb, kterých jsme se v závodě dopouštěli, figurantovi, kladečkám, pomocníkům i sponzorům Doufáme, že v příštích letech zase na šťastnou shledanou v dalších ročnících.
Fotografie z pobytu na Staré Myjavě a závodu vloženy na:
http://dariva.rajce.idnes.cz/4._c-s_zavod_hovawartu_19.11.2016_Stara_Myjava/
U fotografií s Eni se moc omlouvám za kvalitu - vyfotit Eni je nadlidský úkol...