MR hovawartů stopařů 17. – 19.10.2014 Volenice
Náš první „mistrovský“ závod, pořádaný Hovawart klubem ČR je za námi. Ne sice nějak zvlášť úspěšně, aspoň z hlediska získaných bodů, ale byly to naše vůbec první stopy IPO-FH a my jeli hlavně pro zkušenosti.
Manžel si vzal v pátek dovolenou a tak jsme do Volenic (u Přibrami) vyjeli již brzy po obědě. Cestou jsme navštívili manželovu mámu a pak na víc než tři čtvrtě hodiny uvízli v koloně na dálnici. Ale do Volenic jsme přesto dojeli včas a bez nějakého hledání či jiných nepříjemností.
Ubytování jsme měli zajištěno v areálu místního JZD v Dog centru Ajax. V malém, ale příjemném pokoji s vlastním sociálním zařízením, plná penze, jídelna přímo v našem objektu a velmi pěkná společenská místnost s barem v objektu sousedním. Hned vedle něj prostorný cvičák, který mnozí účastníci kategorií FPr1 a FPr3 využili v sobotu po skončení svých závodů k pocvičení. Dar bude ubytován ovšemže spolu s námi v našem pokoji.
Hned po příjezdu jsme vyřídili „papíry“ a po večeři již se mohli věnovat volné zábavě a vzájemnému seznamování. Já se mohla pozdravit s kamarádkou Lenkou (přijela s oběma psy a Keny byl přihlášen na závod FPr1) Katkou, která přijela na závod po 7 hodinové cestě ze Slovenska se svou Brittany (spolu s ní i další slovenský účastník Everest KS, který byl naším soupeřem v hlavním závodě IPO-FH) a seznámit se s majitelkou hned dvou aspirantek na přední umístění paní Timotheou, velice příjemnou a milou dámou. Nestává se mi to často, ale s paní Timotheou jsem se nakonec „zakecala“ až hezky dlouho přes půlnoc…
A v sobotu ráno, v 7.30, nástup všech účastníků, představení pánů rozhodčích, zkontrolování identity psích účastníků, vylosování startovních čísel a u našeho závodu tím i startovní skupiny. Já si vylosovala č.6, což znamenalo skupinu B spolu s dvěma největšími favority, Cindy v.P a Armínem HG, naši čtveřici doplňoval Keno ŠV. Naši skupinu bude „pískat“ rozhodčí p. ing. Ujč. Nejprve ovšem proběhne závod kategorií FPr1 a FPr3 a první stopa naší kategorie přijde na řadu ke šlapání až od 10.00, další tři pak vždy s půlhodinovým odstupem. To samozřejmě znamenalo, že první účastníci IPO-FH obou skupin vyrazí z nášlapu svých stop ve 13.00 hod. Bylo krásně, slunce svítilo již od rána a postupem dne začínalo čím dál více připalovat, tak moje vyhlídky na pěkný výsledek dnešní stopy byly velmi neradostné. Ze zkušenosti vím, že Dar mi na slunci dobře pracovat prostě nedokáže, to je v podstatě jediné, co jej limituje. A na to, že by se snad nebe po poledni zatáhlo, to vůbec nevypadalo…
Účastníci s ranními stopami odjeli na svůj závod a my po snídani měli ještě spoustu času k losování pořadí stop (a tím i stop samotných) – tento los byl na programu až ve 12.30. Aby mi Dar aspoň v klidu odpočíval, zůstala jsem s ním na pokoji a odpočívala také. Dar si díky tomu aspoň trošku pospal a popolední stopa mu tak nebude (doufám) dělat časové problémy. A půl hodiny po poledni jsme losovali stopy. Já si vytáhla stopu č. 3, což znamenalo, že budeme pracovat v nejteplejší části slunného dne (ve stínu bylo jistě přes 20°C). A poté již jsme nasedli do aut a odjeli k louce, kde jsme měli stopy nachystány. První stopu si na okraji louky vylosoval Armínův pán a pracovali ji spolu docela rychle a velmi pěkně. Ovšem psovod nás nepotěšil informací, že pouze kraje louky vypadají takhle pěkně, že ve středu louky jsou holá místa s bodláky a dále od příjezdové cesty, kde byly naše stopy, je to ještě horší. Žel měl pravdu. Ovšem Cindy, která šla 2. stopu v pořadí vedle Armínovy, se nedala ničím rozhodit, popoledním horkem ani terénem a prokázala, že je skutečná mistryně. Předvedla krásnou, ukázkovou stopu. A také rychlou, takže jsme měli k našemu vyjití na nášlap docela dost času na dojití ke stopě i vydýchání se Dara (samozřejmě celou cestu z auta strašně táhl) ve stínu stromů ve vlhké trávě. Pak již byl právě čas a byli jsme voláni k panu rozhodčímu. Podala jsem hlášení, nachystala Dara ke stopě a dala mu pokyn k práci. To už jsem viděla, že se moje nejhorší obavy ohledně horka potvrdily – za tu chvilku, co jsme na plném slunci podávali hlášení, stačil Dar „zvadnout“, už na nášlapu byl jako omámený a skoro bez zájmu, po metru laxního sledování stopy a kroužení po ní se vrátil na nášlap, aby si znovu ověřil pach, který by měl sledovat, a pak teprve vyšel. Ovšem sledování stopy bylo jedno z nejhorších, co jsem od něj v poslední době viděla. První úsek byl dlouhý a vedl trávou, ovšem stále častěji prokvetlou velkými růžicemi bodláků, které Dar (není hloupý) samozřejmě obcházel a šel tak chvilku po jedné straně vedle stopy, chvilku po druhé. Možná i díky tomu přešel 1. předmět (neviděla jsem ho ani já) a 2. zalehl neskutečně lajdáckým způsobem. První lom nějak vypracoval, následný úsek stopy byl docela slušný, i lom na oblouk, ale začátek oblouku dokonale přešel a chvíli mu trvalo, než se na něj napojil. S dolní částí oblouku jsme se dostali do míst s hodně řídkou trávou, zato se spoustou bodláků. Dar jen s krátkým ťuknutím nosem zaregistroval 3. předmět a šel dál, pak i 4. Aspoň že výchozí lom z oblouku i rovný úsek k dalšímu lomu jakou-takous trávou byl vcelku přesný. Přes hrozbu penalizace jsem Dara asi 2x pochválila, tak šel. Stopa po pár metrech opět zabočila ke středu louky a my se dostali na nejhorší terén, co jsem kdy na stopu viděla … tráva skončila a místo ní byla suchá holá hlína s hustým porostem bodláky, místy tak hustě, že sotva bylo kam dát tlapku a tak Dar nakonec jeden velký shluk růžic prostě přeskočil… Od posledního lomu, kdy jsem na Dara viděla z boku, bylo zřejmé, že je doslova utavený a tak jsem se obávala, kdy mi stopu „zabalí“. Brzy ztratil koncentraci natolik (možná tam bylo nějaké z četných rejdišť myší), že musel „revírováním“ stopu hledat, pak už začínal i zvedat na pár okamžiků nos. Zkusila jsem mu pomoci povelem „stopa“, pak ještě jedním. Stopu chytil, ale již po dalších pár krocích po dalším kratším hledání odešel kamsi šikmo … a byli jsme odpískáni. Dar využil 1. křížení stopy (šlo „tím správným směrem“ zpátky k nášlapu, tak to Dar vzal jako zkratku na stopě). Mrzelo mne, že jsme stopu nedošli a nebo se nepropracovali aspoň přes ostrý lom, i s tím bych byla smířená. Nebyl žádný div, že stopa se p. rozhodčímu hodně nelíbila, vytkl i ty obcházené bodláky, za ten jediný označený předmět nám udělil symbolický 1 bod a celkový výsledek byl 30 bodů. Za to jsem Dara opravdu pochválit, natož odměnit nemohla. I když to pro něj muselo být skutečně velmi těžké, jak jsem viděla pak další ráno, za pouhou hodinu na slunci jsem měla krk opálený do ruda… Keno pak na poslední stopě byl vysoce solidární s Darem a možná se mu také nelíbilo právě to odpolední horko. Dar pak ještě cestou zpět k autu byl bez zájmu o nějaké čichání a vzpamatoval se zase až při večerním venčení.
Odpoledne jsem mohla gratulovat Lence k úspěšnému závodu a zároveň i zápisu zkoušky FPr1 i paní Timotee, jejíž obě holky měly ze svých stop velmi slušné „zkouškové“ body, takže byla spokojená. Kategorie FPr1 a FPr3 de dočkaly svých vyhlášení a všichni jejich účastníci zaslouženého uznání – za výkony i za statečnost. Dar, přes velmi nepovedenou stopu, přenocoval po 1. dnu závodu na 6. místě.
V neděli byly na pořadu závodů již jen 2. stopy IPO-FH. Byly našlápnuty od 8. hodiny ráno a na jiném místě, na loukách kousek od Březnice. Před odjezdem na stopy jsme v půli dopoledne znovu losovali čísla stop a já (asi už to ani jinak neumím) si zase vytáhla č. 3 – což znamenalo pracování stopy od pravého poledne. Počasí bylo (aspoň pro psy) mnohem lepší, než v sobotu, slunce bylo skryté za mlžnými mračny a i pro psovody muselo být příjemně. Jak se blížilo k poledni, slunce pomaličku začínalo více svítit skrz mraky a já ho celou dobu až k zahájení naší stopy úpěnlivě zaříkávala, aby za těmi mraky ještě vydrželo…
Terén pro stopy byl tentokrát také velmi pěkný, takřka čistá a sympaticky vysoká tráva, kde ještě byly vidět stopy po šlapačích. Pro nás psovody to bylo jen dobře, ovšem (což bylo občas méně potěšitelné) i p. rozhodčí, jímž byl dnes p. Mgr. Zimek, viděl sebemenší vychýlení psa od stopy. Dar už se na vypracování velice těšil, táhl mne ke stopě jako splašený a ve chvilce, kdy se před vlastní prací jen kousek od nášlapu vydýchával, jsem ho nechala vyválet ve stínu v rose trávy – což udělal s opravdovým potěšením. A s úderem poledne jsme podávali hlášení a pak již zamířili na nášlap. Dar jej vypracoval (i dle p. rozhodčího) výborně, šel pěkně i začátek stopy a bez váhání označil 1. předmět – ovšem velice „kreativně“ – složil se vedle něj a abych dobře na předmět viděla, pohodlně se rozvalil… K mé velké radosti pak čistě došel ke 2. předmětu a ten označil naprosto ukázkově! Však jsem také nadšeně pochválila. Ovšem pak jsem nechala Dara jít dál zcela bez pochval (p. rozhodčí před závodem na můj dotaz hovořil o penalizaci za pochvaly mimo předmětů) a tak Dar, zvyklý na mé pochválení za dobře vypracovaný lom, zřejmě znejistěl a úvodní část oblouku vypadala podle toho. Střední i odchozí část již byla pěkná, jenže Dar přešel předmět, jen do něj ťukl nosem, což pochopitelně jako označení nestačilo. A co horšího – zase nám nepřálo štěstí, doslova se otočilo zády – slunce nejprve ještě lehce za mlhou začalo nabírat na síle a pak vylezlo z mraků. Dar zatím přešel první křížení a vypořádal se s ním nádherně (jen ťuknutí vpravo, vlevo nosem), ještě vydržel jít již na plném slunci dlouhý úsek do kopce (žel bez označení předmětu) a s malým přejitím jinak dobře vypracovat 1. ostrý lom. Ve chvíli, kdy Dar již přesně sledoval další úsek stopy, jsem měla silné nutkání jej povzbudit pochvalou (na Darovi bylo již až příliš znát, jak je unavený a práce jej namáhá), ale žel jsem se neposlechla. Po dalších pár metrech Dar naprosto přesně a bez zaváhání vypracoval další pravoúhlý lom a … pak jsme byli opět „odpískáni“. Tenhle „lom“ bylo totiž 2. křížení a šlo opět „tím správným směrem“ zpět k nášlapu… Velká škoda, to, co jsme ušli, se p. rozhodčímu totiž dost líbilo, i když chyby (hlavně na oblouku) byly. Dostali jsme 50 bodů. Nejspíš by bylo stačilo, kdyby slunce s tím vykouknutím počkalo ještě aspoň 5 minut - pak bychom úspěšně stopu došli a zřejmě ji zvládli za zkouškové body… Ale i tak jsem byla s Darovým výkonem vcelku spokojená a odměnila jej. P. rozhodčí se smál, že nikdy neviděl takovou radost za (pouhých) 50 bodů…!
Přes zlepšený výkon nám to ale v celkovém součtu stačilo jen na 7. místo, Everest, který byl po 1. dnu za námi, se v neděli „probudil“, předvedl jednu z nejlepších stop dne a úspěšně nás v pořadí „přeskočil“. Vítězkou se (opět) stala horká favoritka Cindy, která za nedělní stopu dostala výbornou.
Naše 1. MR hw stopařů je tedy za námi. „Díru do světa“ jsme sice neudělali, ale ostuda to jistě také nebyla. Získané zkušenosti jsou „k nezaplacení“, a já alespoň vím, jak na tom jsme a (aspoň doufám) jak pokračovat dál, abychom příští rok předvedli výrazně kvalitnější výkon a třeba i „šlápli na paty“ největším favoritům.
Ve Volenicích nám bylo velice dobře, i díky všem těm milým lidem, se kterými jsme se tam potkali. Velice děkuji organizátorům závodu, pánům rozhodčím i kladečům za skvěle připravenou a vydařenou akci a těším se na příště.