MR hw stop Luková 21-22.10.2017
Již následující víkend po VS v Hodoníně jsme se s Darem již počtvrté zúčastnili MR hw stopařů. Jako loni se pořádalo v Lukové u Lanškrouna, ale po dvou letech opět jako dvoudenní závod IPO-FH, doplněný kategorií FPr3. V neděli se kromě této kategorie konal i odložený 5. ročník č-s závodu hovawartů.
Stejně, jako loni, jsme byli ubytováni v příjemném hotelu Rubyk v Lanškrouně, odkud jsme ráno zamířili na cvičák ZKO Luková k prezentaci a zahájení závodu IPO-FH. Jak jsem zjistila až na místě, bylo nás 8 závodících, s většinou z nich již jsme potkali jako soupeři na stopařských závodech – ať již v uplynulých ročnících MR nebo při č-s závodě.
Po oficiálním přivítání účastníků a zahájení závodu losováním čísel a tím i zařazením do jedné ze dvou čtyřčlenných skupin nám byli představeni páni rozhodčí – p. Jiří Kolář a p. Bc Stanislav Beníšek. Každý z nich bude „pískat“ jednu ze skupin. Já si vylosovala č. 1, tak jsem byla v 1. skupině, kterou v sobotu posuzoval p. Kolář. Právě on nám udělal instruktáž, jak by měla naše práce na stopě vypadat, pak se provedla kontrola totožnosti psů a na závěr přeměřily stopovačky. Tentokrát prošly všechny, některé i se znatelnou rezervou A pak už jsme jen čekali na 10. hodinu, abychom společně odjeli na stopy. Dnes nás čekala hlína. První stopa se bude zvedat v 10.30.
Kladeči pro závod byli tři, dvě ženy a jeden muž, každý kladl po 3 stopách (1 náhradní), o křížení se postarala další slečna. Po dojezdu na pole proběhlo další losování – tentokrát položených stop. A já si opět vytáhla č. 1, takže jsem o nějakou čtvrthodinku později s Darem začínala. Počasí bylo ideální,poměrně chladno, pod mrakem, v podstatě bezvětří, terén lehce navlhlý. Kraj pole u silnice byl podmáčený, ale pole bylo dostatečně velké, tak mohli kladeči stopy odsunout o pár desítek metrů dál do dobrého terénu, spravedlivého ke všem závodníkům. Dnes tak bylo v podstatě jedno, jakou stopu si kdo vylosoval – podmínky byly po celou dobu práce zcela srovnatelné. Podala jsem hlášení a poslala Dara po stopě. Čekala jsem vcelku pěknou práci, ale Dar mne trochu překvapil několika ověřeními na 1. dlouhém úseku – při jednom z těch ověření si po otočce nešťastně zachytil zadní tlapu do stopovačky, šel tak s ní sice pár desítek metrů, ale nakonec se zastavil, jakoby označoval předmět – nebyl tam, tak jsme vůbec poprvé ztratili body za falešné označení. Ale mohla jsem díky němu alespoň uvolnit zadrhlou packu. Naopak kus jakési šedé gumy, velmi podobný předmětu, Dar vyhodnotil správně a po krátkém čichnutí jej přešel. Jeho práce na stopě určitě nebyla špatná, ale byl ve viditelném stresu, jehož příčinu jsem nechápala – žádná radost psa ze stopy, označení předmětů (naštěstí všech) až na jedinou výjimku ve stoje… Naproti tomu byly ty nejtěžší prvky stopy bezvadné – oba ostré lomy, na dnešní stopě hned v úvodu, přesný oblouk, jen ťuknutí na křížení… Stopu jsme došli asi za 20 minut (manžel se díval na čas) a dostali za ni slušných 87 bodů. Velká škoda toho jakoby falešného označení – mohlo to být ještě o pár bodů lepší.
Na hlíně se dařilo i dalším účastníkům, jen dva nedosáhli svými stopami na body. My byli po 1. dnu na 4. místě s minimální ztrátou na 2. místo – v neděli to bude ještě tuhý boj. Přemýšlela jsem, z čeho mohl pramenit ten dnešní Darův nezvyklý stres po celou stopu, zda by s tím šlo něco dělat pro zítřek … ale jediné možné vysvětlení (jak jsem se dověděla od kladečů), byla kafilérie poblíž rohu pole a spad z ní – Dar zřejmě reagoval právě na ten pach.
Po ukončení poslední stopy (měla ji Jasmíne KS ze 2. skupiny) jsme se vrátili na cvičák a po dobrém obědě odjeli do hotelu nabrat síly (a nervy!) na zítra. Stopy budou na jetelině a díky obrovskému lánu mohou jít obě skupiny zároveň. Starost nám dělala hlavně předpověď počasí, strašící zejména v ranních hodinách pořádným deštěm.
Ta předpověď žel meteorologům vyšla … do puntíku. V 6 hodin ráno začalo pořádně lít, hodinu, pak trošku ubral déšť na intenzitě a znovu se prudce rozpršelo v 7,30, kdy se začínaly klást první 2 stopy. Dívala jsem se na to nadělení z okna hotelu a říkala si, že chudáci ti na 1. stopě, prudký déšť jim všechno smyje... No a, přiznávám, byla jsem šťastná, že jsem měla 1. stopu už v sobotu. Déšť kolem 8. hodiny ráno totiž ustával a po 8. ustal docela. Ideální stav pro práci na stopě. Jenže: stopy se už nelosovaly, určilo se „od stolu“, kdo jakou stopu ve skupině půjde, samozřejmě tak, aby skupiny měly prohozené rozhodčí (naši skupinu dnes bude posuzovat p. rozhodčí Beníšek) a nikdo nešel na stejného kladeče. Po oznámení čísla stopy jsem jen bezmocně polkla: opět jsme měli stopu č. 1, ve 2. skupině měla 1 stopu Jasmina KS (bude na nadcházejícím MS reprezentovat SHK, tak si dojela zatrénovat a pokusit se o IPO-FH). Zeptala jsem se, zda nevadí, že jdu s Darem opět hned 1. stopu jako včera. Prý ne, že jiná možnost, jak dát stopy a vyhovět řádům, nebyla. O pár minut později jsme odjížděli do terénu. Čekala nás krásná jetelina, pod níž zůstalo veškeré bláto po dešti, a z obou úvodních stop byla naše ta hned první u silnice (2. třída), jíž jsme přijeli, a 1. úsek podél ní. Jen asi 10m od silnice... Nic horšího už nás skutečně nemohlo potkat: silným deštěm vymytá stopa a to, co bylo o to víc cítit, byl vlhkostí ještě zvýrazněný smrad exhalací z dopravy... na který je Dar extrémně citlivý. Ale Dar byl úžasný, bojoval, prošel celý 1. úsek i za cenu obrovských bodových ztrát, ve stresu přešel 1. předmět (dřevo, které svítilo na několik metrů), pak se s malou chybou trefil na 2. úsek dál do pole a stopa začala jít. 2. předmět již Dar označil, ve stoje se změnou do sedu, pak přesně na oblouk a ten byl nádherný - na vrcholu 3. předmět, označený už dobře. I další část oblouku do půlky pěkná, když se Dar dostal ke slabě vytlačeným kolejím po traktoru – a jako by narazil do zdi ... začal hledat stopu vpravo, vlevo, ke všemu při tom foukl ojedinělý náraz větru... Dar hledal stopu s vrácením se ke kolejím celkem ještě 2x, při tom posledním vrácení se mu opět foukl závan nárazového větru... Dar se nakonec vrátil až za mne, čichl si ke kladečce, která před ním zprvu trošku couvala (p. rozhodčí jí ale řekl, aby zůstala stát, aby si Dar mohl nabrat od ní znovu pach), ale nepomohlo to. Dar si mi po krátkém hledání sedl u nohy a výmluvně se na mne díval. P. rozhodčí povídá: "Kdyby tak mohl mluvit". Já na to: "Přesně vím, co říká: promiň, ale dnes to nedám". Stopu jsme ukončili (a Dar na mne za to radostí skočil) ... za dojití sem by bylo 24 bodů, po srážkách zbylo pouhých 12. P. rozhodčí ale Dara nesmírně ocenil, říkal, že mu Dar dal lekci v etologii psa, že se snažil, pokud to šlo, ale bylo to moc těžké, že je Dar chytrý, když si šel osvěžit pach kladečky ... no a oceňuje i moje chování. No jo, ta slova velmi hřála u srdce, ale závod, zkouška i možná kvalifikace na další MS byly nenávratně ztracené.
Zůstala jsem s Darem na místě, Dar si vzápětí s náramnou chutí vyválel kožich v jetelině a ten stres ze smradu kolejí i z 1. úseku z něj spadl. Přišel ke mně, podíval se na mne, vypadal už zase odpočatý a v pořádku, a tak jsem se ho zeptala: "Tak co, zkusíme to dojít?" Dar hned vzápětí, bez jakéhokoliv povelu, zamířil po své stopě (se zvednutým čumákem) k těm osudným kolejím, přešel je, sklonil čumák a byl na stopě. Šla jsem za ním … a nevěděla jsem, zda mít radost nebo zoufalou depresi, cítila jsem obojí - ta stopa totiž byla nádherná, všechny předměty správně, jediná chybka na nějakém křížení, Dar vytáhl čumák na svoji délku ze stopy. Bylo jasné, že ani ten liják přes stopu by nevadil, jen jsme potřebovali jít dál od silnice ... kteroukoliv jinou stopu. Dnešek byl nakonec hotovým stopařským Waterloo a pohřebištěm mnoha nadějí. V naší skupině se podařilo dojít na konec stopy a ve zkouškových bodech pouze Cyrilovi s Darciem (80b), kteří šli hned po nás, a Mirkovi s Blackie (3. stopa za ideálních podmínek 95 b.), kteří byli zároveň jedinými, kdo došli obě stopy – Mirek tak obhájil loňské prvenství. Z 2. skupiny dnes nedošel vůbec nikdo…
Naše nedělní stopa a nejmenší bodový zisk za ni pro nás znamenalo v konečném pořadí až 6. místo.
Oběma úspěšným soupeřům gratuluji – podali pěkné výkony a snad měli i trošku štěstí – ale to k závodům prostě patří.
Musíme poděkovat domácím spolupořadatelům ze ZKO Luková za útulné zázemí a milé přijetí. Musím také ocenit i všechny kladeče – stopy byly poctivé, krásně a citlivě položené, s délkou kolem 1km. A děkuji i oběma pánům rozhodčím – navodili příjemnou závodní atmosféru, v níž se (alespoň mně osobně) dobře s Darem pracovalo.
Do Lukové se snad vrátíme i příští rok – i další MR hw stop by mělo být ve zdejší ZKO.