VS IPO-FH 14.-15.10.2017 Hodonín
Uplynulý víkend jsme se s Darem poprvé zúčastnili VS IPO-FH. Do konečného závodu bychom sice nemohli, v té době budeme na Slovensku reprezentovat Český HWK, ale byla to skvělá možnost ke složení zkoušky IPO-FH.
Ale u nás asi nic nemůže být jednoduché… V pátek odpoledne, když se manžel chystal jít s Darem na obvyklou procházku, skočil na něj Dar tak natěšeně, že mu na dlažbě uklouzly packy a Dar sebou pořádně praštil na bok. Vypadalo to úsměvně, ale jen do chvíle, kdy se Dar večer zvedal po krátkém odpočinku a sotva mohl stoupnout na naraženou packu. Na pohmat sice bylo vše v pořádku, ale Dar sotva kulhal. Raději jsem sáhla po osvědčeném prostředku, rozpůlila tabletu Ibalginu, půlku dala Darovi do večeře a pak opakovaně vtírala ibalginovou mast do bolavé tlapky. Ráno Dar ještě kulhal, ale přece jen znatelně méně, tak dostal druhou půlku prášku a jeli jsme na závod. Doufala jsem, že se to kulhání po krátkém proběhnutí po dojezdu na cvičák přece jen rozejde a my nebudeme ze závodu vyloučeni. Spadl mi pořádný kámen ze srdce, když se Dar vrátil z krátkého venčení a už prakticky nekulhal! Do závodu jsme tedy mohli.
Cvičák v Hodoníně má velmi příjemné zázemí a k němu patřili i milí a přátelští pořadatelé – málokde jsme se cítili tak „doma“. Prezentovali jsme se, odevzdali „papíry“ a pak už měření stopovaček a slavnostní nástup se psy. Dar se při kontrole čipu zase „uvedl“ – ucítil u nohou p. rozhodčího cosi tak úžasného, že se mu okamžitě k nohám složil a čichal a čichal. P. rozhodčí se smál, že Dar už stopuje… Vylosovali jsme si skupiny a já samozřejmě místo v té poslední, takže na nás čekala předposlední nebo poslední stopa dne. Což znamenalo jít až po poledni teplého, slunečného dne. Pan rozhodčí J. Petráček, sám závodník, nás ještě seznámil se svými požadavky na chování psovoda a vedení psa na stopě … přiznám se, že mne ohledně kontroly psem nalezených předmětů trochu poplašil Pravil, že aby se ujistil o pevnosti polohy psa, máme se po dojití ke psu jen postavit vedle psa a počkat, až si p. rozhodčí přijde předmět (resp. jeho přesnou polohu vzhledem k packám psa) zkontrolovat. V té chvíli mi blesklo hlavou, že by také mohl čekat třeba půl minuty, a při té představě jsem přeslechla další instrukci … což byla, jak se později ukázalo, pořádná patálie.
O chvilku později jsme již odjeli na stopy. Terén byl hnědý, hlína, již trochu porostlá rašícím osením. Vypadal velmi dobře, ale hlína byla silně písčitá, takže za sucha příliš pachu nedržela. Zřejmě to bylo hlavním důvodem, proč s výjimkou dvou závodníků ostatní nedokončili své stopy a končili zpravidla již před půlkou. Já nakonec dostala posledním losem až závěrečnou stopu dne. Až do té doby polojasné nebe se těsně před začátkem naší práce beznadějně vyjasnilo a Dar začal viditelně vadnout. Natolik, že ještě než jsme došli ke hlášení, p. rozhodčí konstatoval, že pes vypadá na umření… Asi byl sám zvědav, kdy to vzdáme… Podala jsem hlášení, před trasírkou si připravila Dara k práci a pak jej nechala dojít k nášlapu. Hned chytil stopu, jako obvykle ještě před trasírkou, a pak svým obvyklým pomalým tempem přesně sledoval šlápoty. První předmět označil ve stoje a trochu zešikma – bylo vidět, že je ve stresu, tak jsem rychle zahodila šňůru a pospíšila k němu. Postavila jsem se vedle Dara a čekala na p. rozhodčího. Ten si dal s příchodem pořádně načas, nejspíš aby vynahradil můj spěch, ale Dar naštěstí zůstal stát jako přibitý, tak jsem po odsouhlasení předmětu mohla předmět zvednout nad hlavu, strčit do kapsy a pochválit Dara – což jsem udělala bezprostředně poté. Jen jsem pak vzala zase stopovačku, vyslala jsem Dara na další úsek – stihla jsem to jen taktak. Dar nechtěl na slunci zbytečně čekat a chtěl mít stopu rychle za sebou. U druhého předmětu Dar nejprve také zůstal stát, ale vzápětí si sedl … i zde p. rozhodčí počkal pár vteřin navíc, než se vydal za námi na kontrolu. Ale Dar již jej stačil přesvědčit, že poloha, kterou si vybral k označení, už není měněna až do dalšího pokračování ve stopě. Sem tam ověřoval na občasných narušeních terénu, oba přešlapy kupodivu minul zcela bez povšimnutí, lomy byly většinou jen s malou korekcí, chvilka hledání odchozího úseku pouze na 1. ostrém lomu. Šel s nízkým nosem svým úsporným způsobem – pracovanou stopu zřejmě bezpečně cítil, tak neměl důvod příliš intenzivně nasávat pach (což nám pak při hodnocení p. rozhodčí lehce vytkl). Postupem práce se Dar se stopou stále lépe srovnával, bezpečně označoval již sednutím a přesně všechny předměty a dokonce se mu při práci začal i lehce pohupovat ocas, což vždy znamená, že Dara stopa zajímá a nemá s ní větší potíže. Když označil poslední předmět a p. rozhodčí oznámil, že jej vidí, propadla jsem euforii a pochválila Dara ještě dříve, než jsem zvedla předmět ze země. Za což mi p. rozhodčí pořádně vyčinil…! Ale když já byla tak šťastná, že jsme došli!!! Odhlásili jsme se a čekali na hodnocení. P. rozhodčí mi pravil, že za předměty by mi měl dát nulu, protože jsem prý ani při jediném nepostupovala dle instrukcí a chválila dřív, než jsem měla, takže nemohl pořádně prověřit stálost polohy psa … jak jsem se později dozvěděla, to, co jsem na nástupu přeslechla, byl požadavek cca 3 vteřin pauzy po vložení předmětu do kapsy, než pochválím… Ale proto, že Dar předměty označil všechny, došel (což p. rozhodčího zjevně velmi překvapilo) a já nepoužila jediný povel navíc (kdyby tak slyšel těch telepatických pochval, napomínání Dara k pozornosti i povelů v mé hlavě!), pustí nás dál, ale jen s absolutním minimem - tedy 70 body. Nebylo to moc, ale "žili jsme". Musela jsem ovšem slíbit, že už se mi takové hrubé chyby vícekrát nestanou…
Po dokončení stopy jsme ještě zajeli na cvičák na oběd (dostali jsme velmi dobrý guláš) a pak již jeli domů, odpočinout si a naladit se na další den.
Článek je rozepsán