Zkouška FPr1
Zkouška FPr1
Dnes (neděle 13.4.2014) jsme s Darem spolu s Evou Zálešákovou a oběma jejími holkami skládali naše 1. letošní zkoušky
Přihlásili jsme se k nim na externí cvičiště KK VFU Brno kousek za hradem Veveří u malé obce Nový Dvůr. Zkoušky probíhaly dle MZŘ a rozhodčím na nich byl p. M. Oliva, velmi obávaný pro svoji přísnost v posuzování.
Na zkoušky bylo přihlášených celkem 12 účastníků – 4 psi na vyhledávání (StPr1), 3 účastníci stopařské zkoušky FPr1 (jedním z nich byl Dar), po jednom FPr2 (Arwen) a FPr3 (Eliška) a 3 účastníci zkoušky BH.
Se zahájením zkoušek jsme měli drobné zpoždění. Když jsme se seřadili na nástupu, p. rozhodčí nejprve zkontroloval totožnost psů (když viděl Darovo ucho, ani se nesnažil přečíst tetování, přestože jsem večer ucho řádně vydrhla, a raději se spolehl na čtečku mikročipu) a poté nám dal příležitost zeptat se na věci, které nám nebyly z řádů příliš jasné. Využila jsem toho a zeptala se, zda smím pochválit psa několik kroků za lomem, když už je naprosto zřejmé, že lom bezpečně vypracoval a jde již po rovné stopě. P. rozhodčí pravil, že to posoudí na stopě, nicméně mne ujistil, že pokud to neovlivní psa, tak za to penalizovat nebude. Aspoň že tak…
Pak již jsme se odebrali na přilehlé pole k položení stop. Tentokrát začínali účastníci zkoušek FPr a naše trojice na FPr1 se rozřadila dle abecedy, takže naše stopa byla pokládána jako 2. v pořadí. Pro položení stop nám byla určena vojtěška, jejíž stav (výška cca 20cm ale hlavně na dost hrbolatém poli) mi moc radosti neudělal. Počasí na stopy jsme měli vpravdě ideální, bylo chladno a pod mrakem, takže našim psům se bude dobře pracovat. Bezprostředně poté, co dokončila našlápnutí stopy 1. účastnice, jsem ukázala své dva předměty (kůže a filc z Gappay) p. rozhodčímu a poté pod jeho ostřížím pohledem a dle jeho instrukcí začala šlapat stopu pro Dara. Stopa měla tvar víceméně pravidelného „U“, první předmět byl položen asi v polovině 2. úseku. Po několikaminutové pauze došlápla stopu poslední účastnice naší skupinky a pak již byl čas na vypracování první stopy FPr1. Pes, australský ovčák, ji šel docela pěkně, označil oba předměty, i když váhavě, ale udělal chybu po jednom z lomů, která jej stála lepší výsledek (75 bodů). Přivedla jsem Dara a trošku jsem si dala na čas, aby stopa zatím aspoň o trošku víc vychladla – z našich tréninkových stop jsem měla nemilou zkušenost, že příliš čerstvé stopy (pod půl hodiny prodlevy) jsou pro Dara natolik lehké, že je prostě ošidí… Nakonec se mi to podařilo protáhnout aspoň na 25 minut.
Dar ke stopě táhl, měla jsem jej na stahováku, a p. rozhodčí mne hned upozornil, že za to (vedení na stahováku) bychom mohli rovnou odejít s nulou… Po pravdě jsem mu odvětila, že ještě nepodáváme hlášení a kde mu ho máme podat – při čemž jsem rychle Dara přepnula na druhý kroužek. P. rozhodčí mi řekl, že hned tady, ale k hlášení již mám mít psa zapnutého na rozvinuté stopovačce. Ta informace mne překvapila – až doteď jsme přepínali na stopovačku pár kroků před nášlapem. Ale samozřejmě jsem se podřídila a vytáhla z igelitky fungl novou ještě nepoužitou šňůru, doposud s originál cedulkou ceny. To panu rozhodčímu neuniklo a neváhal to okomentovat…
Po hlášení jsem dovedla Dara pár kroků před nášlap, provlékla mu stopovačku pod přední packou a vybídla ho, aby šel k nášlapu. Dar hned sklonil čumák k zemi, chytil si moji stopu a šel. Na nášlapu, jak jej míjel, jsem dala povel „stopa“ a nechala klouzat stopovačku v ruce na celou délku (p. rozhodčí mi velel, ať to tak udělám a držím šňůru až za konec). Aby mu opravdu pranic neuniklo, šel celou stopu vedle mne jen maličko za mnou.
Dar byl dnes „skoro zlatíčko“. Jen po kratinkém zaváhání nad nášlapem (ony tu dnes opravdu nejsou žádné Froliky…??) vyšel svým obvyklým trošku pomalejším tempem a bez zbytečných vycházení ze stopy sledoval až na dvě malá (či ještě menší) vybočení koridor mé stopy ve vojtěšce. Šel spolehlivě s nízkým nosem, přesně tak, jak měl. Na prvním lomu ovšem vyšel nosem asi metr na druhou stranu lomu s čichnutím do trávy (naprosto zřetelně hledal můj pomocný plastový čtvereček!), ale když ho nenašel, nedal se tím naštěstí rozhodit a po otočce hned strčil čumák do stopy a šel správným směrem. Po pár krocích jsem jej ujistila, že jde dobře. Hodně se mi pak ulevilo, když se složil ve stopě a označil tak první předmět. Žel trochu našikmo a jak tak byl zvyklý (a já ho to nemohla odnaučit) se ještě u toho rozvalil. Pustila jsem šňůru, došla k Darovi, vzala mu mezi packami ležící kůži a po ukázání p. rozhodčímu, který si také došel až k Darovi, jsem teprve Dara pochválila a pohladila. Pak jsem zase vzala do ruky stopovačku a po malinké chvilince pauzy vybídla Dara k další práci. Hned vyšel, celý zbytek úseku šel velmi pěkně, ale i druhý lom si zopakoval hledání čtverečku… Poté opět jisté vykročení stopou od lomu a moje pochvala po cca 20 krocích za lomem. Poslední úsek byl prakticky bezchybný, snad jen jediný trs vojtěšky obešel nosem zprava, když já šla zleva (ale i to p. rozhodčí viděl a penalizoval tuším čtvrt bodem!) a pak již konec stopy a zalehnutí závěrečného předmětu. Teď už jakž-takž rovně, ale opět s následným rozvalením… to si prostě Dar neodpustil. Opět jsem ukázala předmět p. rozhodčímu, Dara pochválila a odváděla pár kroků ze stopy, když mne p. rozhodčí zarazil, že mám hned podat hlášení o ukončení stopy. Udělala jsem to a pak mi p. rozhodčí sdělil své hodnocení. Pravil, že stopa se mu líbila, rychlost práce byla dobrá, i když by mohla být maličko rychlejší, za pochvaly na stopě (za těmi lomy) mne nepenalizoval, ale že Dar prý je nepotřeboval a byly spíš pro můj klid duše. Body nás na stopě stála hlavně ta malá vybočení na lomech (jak Dar hledal moje obvyklé plastové čtverečky – myslím to byly 2 a 2 body) a pak drobná vybočení ze stopy na rovných úsecích. Za 1. předmět strhl 2 body (Dar lehl mírně šikmo a rozvalení), za 2. předmět bod (lehnutí lepší, ale zase rozvalení). Výsledkem nakonec bylo rovných 90 bodů, které stačily na krásnou a velmi cennou známku „velmi dobře“.
Panu rozhodčímu jsem poděkovala a optala se, zda smím odměnit psa. Přitakal, tak jsem Dara odvedla na kraj pole a s velikými pochvalami, jak byl šikovný pes, mu dala smlsat celou krabičku dobrot.
Poslednímu účastníku z naší skupiny, malému knírači, vyšla stopa podobně, jako australákovi (74 bodů) – to nejpodstatnější ale bylo, že všichni jsme zkoušku složili.
Pan rozhodčí šel poté osobně našlápnout stopy pro Eviny holky – na rozdíl od stop FPr1 budou tyhle stopy na osení (přece jen o kus nižším, než bylo u nás), nejprve trošku větší „U“ pro Arwen, pak „R“ pro Elišku.
Obě Eviny holky měly své poslední předzkouškové stopy parádní a Eva s nimi byla velice spokojená, ale přece se trochu bála, jak to bude dnes vypadat na zkouškách. Žel měla trochu pravdy a oběma fenkám se zkoušková stopa až tak krásně, jako v nácviku, nepovedla. Trošku ošidily lomy a shodně přešly jeden předmět, kupodivu tentýž – kůži z Gappay, kterou obě vždy spolehlivě zalehávaly… Jediným možným vysvětlením bylo, že tvrdá kůže nenasává pach kladeče tak dobře, jako třeba textil, a doba, kdy je měl pan rozhodčí u sebe, byla příliš krátká. Eliška si navíc (naštěstí bez ztráty bodů) udělala neobvyklou změnu při označení posledního předmětu – místo lehnutí si u něj sedla… Arwen na FPr2 získala 80 bodů, Eliška na FPr3 dostala 82 bodů, obě složily zkoušku za dobře.
Zkoušky pokračovaly disciplínou StPr1 a já si mohla zatím s Darem vyzkoušet prázdný cvičák. Chtěla jsem zjistit, jak zde bude Dar cvičit, zda mohu uvažovat o Darově přihlášení sem na další zkoušky – tentokrát již i s poslušností (1.6.2014 zkoušky dle NŘ). Cvičební plocha je zde ve tvaru L a momentálně byla na ploše jen jediná funkční překážka – áčko. Kladina byla rozebraná kvůli údržbě a bariéra byla o prkno nižší. Nicméně nám to nevadilo, chtěla jsem si tu s Darem trochu pochodit a hlavně zkusit „volno“ s následným přivoláním. Pro chůzi u nohy chvilku trvalo, než se mi Dar srovnal a rozešel, ale pak cvičil velmi pěkně, volno s přivoláním perfektní, tak jsme si udělali ještě aport. Když jsem jej chtěla vytáhnout z kapsy (dnes jsem vzala místo činky jen provazovou kouli s přetahovacím provázkem), zjistila jsem, že aport zůstal v autě. Nechtělo se mi tam, tak jsem se pořádně „prošacovala“ a jako aport jsem použila prázdnou plastovou krabičku od pamlsků. Dar za ní vyběhl jako za jakýmkoliv jiným aportem a když ji opatrně bral do tlamy, vypadal skutečně pobaveně. Sevřel ji jen tak, aby mu nevypadla, a přicválal (!) s rozzářenýma očima ke mně s krásným předsednutím (za což si ovšemže vysloužil pochvalu a pamlsek). Na závěr jsme si dali bariéru tam a zpět a áčko … obojí pěkně. Dar neměl s cvičákem nejmenší problém.
Než skončilo vyhledávání, zašly jsme si s Evou na kafe a pak sledovaly závěrečnou disciplínu zkoušek – BH. Tam se jednomu z účastníků také nedařilo a zkouškou neprošel. Při části D zkoušek (chování v dopravním ruchu) vypomohl manžel se svým kolem (dopoledne si udělal patnáctikilometrovou projížďku kolem přehrady) a pak už jen p. rozhodčí vypisoval výsledky. Předal nám je s komentářem na slavnostním nástupu na ukončení zkoušek. Myslím byl s námi i výkony našich psů docela spokojený a popřál nám, aby se nám dařilo i na dalších zkouškách. Já s Darem bych se s ním mohla potkat ještě teď na jaře na zkouškách na Rybníčku.
Cestou domů jsme to vzali trochu oklikou a dívali se po vhodných terénech pro nejbližší týdny stop. S rychlostí, jakou rostlo osení, nám zbývají vlastně už jen louky a později, až se sklidí právě kvetoucí řepka, i zoraná pole po této plodině. Dvě příhodné louky jsme nakonec našli, i když ta bližší (a menší) pár kilometrů od nás u Nebovid. Trénink na plánované stopařské zkoušky opravdu nebude jednoduchý..