Zkouška FPr2
Týden po klubové výstavě Hw na Knížecím rybníku jsme se pokusili na Rybníčku složit další stopařskou zkoušku, tentokrát FPr2.
Na stopu se nás sešlo celkem 6, dva účastníci dělali stopu na IPO 1, dva na FPr 2 a rovněž dva na FH1. Jednou z účastnic stopy FH1 byla kamarádka Eva s Eliškou.
Všichni jsme byli vzhledem k potížím s hledáním vhodných terénů pro stopařský trénink v posledních několika týdnech zvědaví, jaký terén se povedlo vybrat vedoucí zkoušek Alici tentokrát. Alice říkala, že jsou dvě možnosti – hlína, po suchu posledních dnů tvrdá jako beton, a nebo osení – jařina, která ale mezitím již pořádně vyrostla… Ráno, co jsme čekali na příjezd paní rozhodčí, pí Klementové, pořádně sprchlo, mnohde pršelo již v noci, tak z hlíny bude nejspíš pěkně mazlavé bláto a mokré osení také neslibovalo nic moc příjemného… paní od briardky, která spolu se mnou byla přihlášená na zkoušku FPr2, vyprávěla, jak si ráno její synek chtěl zaběhat bosky v mokrém osení a jak mu, jakožto zkušená vesničanka, ten nápad vůbec nedoporučovala. Osení je totiž po dešti natolik tvrdé a ostré, že na bosých nohou zanechává malé řezné ranky (což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti).
Kladeči cizích stop byli na dnešní zkoušky hned dva – jedním byl Mirek, druhým pán, kterého jsem znala od vidění z obran. Právě on měl šlápnout stopu Darovi, tak jsem jej poprosila o krátké seznámení se s Darem. Pán byl velmi laskavý, Dara pohladil, podrbal a dal mu pamlsek a já Darovi vysvětlila, že tenhle pán něco „ztratí“ a Dar bude hledat. Samozřejmě jsem byla zvědavá, zda bude Dar ochotný vůbec po pánově stopě vyjít a když ano, zda označí jím položené předměty. Byla to vlastně první stopa úplně cizího člověka, tak jsem ji brala jako „testovací“ … byť na „ostré“ zkoušce.
Alice nám nakonec vybrala stejné osení, na němž jsme dělali před měsícem zkoušky dle NZŘ (prý jsme příliš hořekovali, že se nám do blátivého betonu nechce … to bylo míněno ovšemže v legraci) – ale tehdy nádherný „kožíšek“ zeleně zatím neskutečně vyrostl a místy byl jako zelená stěna snad až k půl metru vysoká. Mirek s druhým kladečem odešli našlápnout stopu pro účastníky FH a když ji došli, s mírnými potížemi, neboť orientační značky nebyly v osení zrovna moc vidět, provedli po čase křížení. Když pak pro nás chystali stopy na FPr2, vypracovávali účastníci IPO1 své stopy.
Naše stopa byla až poslední v řadě, tak jsme se od auta k jejímu nášlapu prošli docela pěkný kousek… Kladeč šel před námi a Dar si chytil jeho stopu už na kolejích, po nichž jsme k nášlapu přicházeli. Zase docela táhl a těšil se, tak jsem doufala, že to snad bude dobré. K nášlapu jsem ho musela trošku navést, trasírka byla mezi osením sotva vidět, ale Dar mi udělal radost, když nášlap viditelně pročichal a pak se pomalu vydal po stopě. Stopa byla z našeho úhlu poměrně dobře vidět, občas se utvořila mezi stébly i uzoučká ulička, a Dar, byť šel velmi pomalu, stopu sledoval prakticky přesně, i když bylo vidět, že má trochu problém s technikou „čichání“ – na řidším, nižším osení šel jako obvykle s nízkým nosem, na vyšším měl problém a nos zvedal až nad konce stébel. Jednou se na stopě krátce zastavil a tam jsem pak překračovala pořádný krtinec… Vypadalo to dobře, jenže pak přišel první lom a Dar ho mírně přešel. Osení bylo v téhle části opravdu vysoké a husté, Dar se snažil strkat čumák nízko k zemi, ale tak to zřejmě nešlo, tak naopak zvedl hlavu až nad osení, že to vypadalo, že si snad vyvrátí krk, jak vysoko se snažil zvednout nos. Tímto způsobem našel lom, popošel za ním po stopě 2. úseku ještě pár kroků a … vzdal to. Pokusila jsem se mu pomoci povelem „stopa“, pak ještě jednou, ale Dar místo hledání stopy došel zpátky ke mně, sedl si přede mne a koukal na mne... s výmluvným výrazem, jakoby říkal: „Ne, tohle ode mne nechtěj“… Tohle mi v nácviku nikdy neudělal. Nedalo se nic dělat, zkouška pro nás tím skončila.
S naším kladečem jsem pak zkusila dodatečně stopu přece jen projít a zjistit tak, zda Dar označí cizí předměty. Vzala jsem si Dara na kratší šňůru, pobízela ho a velmi chválila, když šel (zřejmě jsem dnes měla při těch těžkých podmínkách nehledět na ztrátu nějakých bodů a raději Dara za práci odměnit pochvalou), a Dar se nechal přesvědčit. První předmět v půli 2. úseku zalehl hned, i když s lehkým rozvalením, druhý lom pak opět přešel (a tentokrát aspoň o metr), ale když se zase trefil na stopu na jejím 3. úseku, už ji došel. Přestože nebylo nijak zvlášť teplo, naopak, počasí bylo velmi příjemné, Dar docela těžce dýchal a skoro celou stopu mi připadal ve stresu. I ten 2. předmět, končící stopu, označil docela podivně – nejprve si u něj sedl a po pár vteřinách se spustil vedle něj do obvyklého rozvalení. Maličko jsem váhala, zda Dara za tohle odměnit, ale nakonec jsem Dara přece jen pochválila a trošku i odměnila pár pamlsky z krabičky.
Zkoušku jsme tedy neudělali, ale to podstatné jsem se nakonec dozvěděla – že Dar nebude mít s cizí stopou problém a označí i předměty na ní. Myslím, že to je dobrý příslib pro další stopařské zkoušky.
Eliška pak potvrdila, že jsou si s Darem v mnohém (hlavně na stopách) až neuvěřitelně podobní. I jí se totiž to osení zdálo až příliš vysoké a husté… Ostatní účastníci s ním kupodivu neměli nejmenší problém a své zkoušky dobře zvládli. Gratuluji!
Doma si pak Dar během odpoledne a pak ještě i další den čas od času drbal čumák, že jsme jej opakovaně prohlíželi, zda tam nemá klíště, ale nic nebylo vidět. Pak jsem si vzpomněla, jak jsme si ráno na cvičáku před zkouškou povídali o tom, jak mokré vysoké osení dokáže pořezat. Je možné, že právě v téhle skutečnosti byl ten „zakopaný pes“ neúspěchu na zkouškách. Hovíci jsou prostě „citlivky“ a Dar je v tomhle hovík „jako vyšitý“. Na cvičáku pak říkali, že ovčáci (a zřejmě ani další plemena) mokré osení „neřeší“ – nejsou „poctivky“ jako hovíci, aby se snažili jít s nízkým nosem, prostě zvednou čumák, strčí jej do uličky v obilí a jdou. Takovýto terén je pak pro ně vcelku lehký. Takže nám nezbude, pokud máme s Darem na stopách v budoucnu uspět, než naučit se pracovat i v takovýchto podmínkách.
Po zkouškách jsem nechala Dara pár dní odpočívat, pro pracovní termíny jsem stejně nenašla na cvičení čas, a kratičkou stopu mu udělala až ve čtvrtek na zahradě. Čekalo mne velmi nepříjemné překvapení – Dar odmítal sklonit čumák k trávníku, šel, kudy vedla stopa obvykle (a já šla přitom jinudy!), předměty na stopě hledal očima a stejně tak i pamlsky, roztroušené na stopě, aby se mu líbila… Zatrápený pes…! Ale už další den, když jsem mu udělala lehkou stopu se spoustou pamlsků na trávníku na ulici, byl zase naladěný stopovat a stopu vypracoval velmi pěkně, z čehož jsem měla pochopitelně radost. Už jsem se totiž bála, že v neděli budou stopařské zkoušky, na něž jsme byli přihlášeni (ZPS1), totální ostuda…
Zkoušku FPr2 jsem si chtěla zopakovat ještě před prázdninami, ale poslední zkouška 1. pololetí dle MZŘ (IPO) byla na Rybníčku zrušena, takže se o ni musíme pokusit buď v létě na táboře a nebo zase až na podzim.