Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dárky od Maurii

Že naše kočky (tedy aspoň některé) nosily domů na terasu ulovené zabité myšky, byl vcelku běžný jev. Kočička byla vždy za myšku pochválena a dostala něco dobrého. Výjimkou byla naše 2. kočička Sněhule, která si nosila domů živé „hračky“ … přiváděla mne doslova k šílenství, když občas dotáhla do kuchyně živou ještěrku a jednou i živou myš a pak si je pouštěla po obýváku…  vždy jsem trnula, aby tu svoji hračku stačila chytit (popřípadě ji popadli my) dříve, než se nechtěné zvířátko schová v bytě pod nábytkem…

Maurii je zřejmě jedna z mála ragdollek, která chodí i ven a doma je „povinně“ pouze na noc. Je vášnivá lovkyně a to zaměstnání ji nejen těší, ale jistě hodně přispívá i k jejímu perfektnímu zdravotnímu stavu a kondici – Maurii je stejně zdravá, jako byly naše předešlé „obyčejné“ kočky. Když se jí před pár měsíci podařilo ulovit svoji první myšku, také ji donesla na terasu, pochlubit se. Pak další a další. Maurii je navázána, jako správná ragdollka, na jednu „hlavní“ osobu – a to na mne. Několikrát za den chodívá z procházek okolními zahradami domů a voláním se ptá, kde jsem. Když si mne zkontroluje, trošku se pomazlí či aspoň dostane pohlazení, zase na pár chvil odchází za svojí kočičí zábavou.

Čas od času odjíždíme s manželem a Darem na víkend a Maurii musí zůstat doma sama, i když se o ni starají naši mladí. Je ráda, když za ní někdo přijde, ale po mém návratu si vždy vyslechnu žalostné pokňourávání … jakoby Maurii vyčítala, jak jsem ji mohla na tak dlouho opustit. A pak je mazlivější víc, než kdy jindy.

Letos jsme nechali Maurii doma samotnou přes dvě noci v dubnu, když jsme odjeli již v pátek na závod do Nového Malína.  Když jsme se vrátili domů, čekalo mne pořádné překvapení: na pohovce, kde spím (a Maurii v noci vždy aspoň pár chvil se mnou) ležela úhledně naaranžovaná mrtvá myška … zjevně dárek od mojí kočičky! Však také Maurii byla nesmírně šťastná, že mne má zase doma! Ještě že jsem měla pohovku uklizenou a nenašla myš někde v peřinách…

Od té doby si Maurii párkrát donesla domů ještěrku – zdánlivě mrtvou ji vždy nechala někde na podlaze. Pokaždé jsem milou ještěrku sebrala na lopatku a jen jsem ji vysypala do keřů u plotu zahrady, ještěrka ožila a rychle se ztratila v keřích. Až před pár dny, kdy jsem byla pár hodin mimo dům, mi opět přistál dárek přímo v posteli – a tentokrát rovnou ve složené dece – Mauriina oblíbená živá ještěrka. Naštěstí jsem ji našla dříve, než se začala hýbat, a stačila ji jako ty předešlé vynést ven…

Tak se trošku děsím, co ještě mne s Maurii čeká … její „dárky“ opravdu nejsou pro „slabší nátury“.